Proč se to děje?

25.

Další den šel Adam k paní ředitelce řešit, co jeho obvinění znamená pro něho jako zaměstnance zoo. Najednou se Adamovi rozezněl telefon. "Omlouvám se." řekl Adam a jal se hovor odmítnout. V tom si ale všiml, že mu volá Anička. Podíval se na paní ředitelku: "To je Anička." "Tak to vemte a dejte to prosím na hlas." pousmála se na něho paní ředitelka. Adam hovor přijal a dal ho nahlas.

"Ahoj lásko. Ode dneška mě máš na krku." oznámila vesele Sid. Adam ji také pozdravil: "Ahoj. Jsem zrovna u paní ředitelky a mám tě danou nahlas." Sid se trochu zastyděla za to zamilované oslovení. "Dobrý den. Omlouvám se." "Dobrý den Aničko. Nemáte se za co omlouvat." ujistila jí paní ředitelka. "Jak se máte?" pokračovala. "Dneska mě pustí. Kvůli tomu volám. Mohl by mě Adam vyzvednout?" Paní ředitelka zvedla oči od telefonu na Adama a usmála se na něho: "Samozřejmě. Adame, vemte si na zbytek dneška volno." Adam s díkem přikývl. Poté měla paní ředitelka ještě jednu otázku: "Kdy se na vás můžeme těšit v zoo Aničko?" "Nejraději bych přišla už zítra, ale prý mám doma zůstat alespoň dva dny, abych viděla jak budu všechno zvládat" na Anny hlase bylo znát natěšení, že se již brzy vrátí do práce. "Zůstaňte doma jak dlouho jen budete potřebovat." "Já jsem hned na cestě." vložil se do konverzace Adam. Poté se už jen všichni tři rozloučili a Adam se vydal do nemocnice pro Aničku.

Adam se cestou ještě stavil v květinářství, aby za Sid nešel s prázdnou. Květinářka mu uvázala nádhernou kytici ze slunečnic a dalších drobnějších kvítků.

Když se konečně dostal do nemocnice, Anička na něho už čekala na recepci. "Všechno mám vyřízené, podepsané tak můžeme jet." vychrlila na něho než ji stihl vůbec pozdravit. "Tak super. Tady máš něco ode mě." vytáhl Adam květinu, kterou do teď skrýval za zády. Když Anička uviděla slunečnice, rozzářila se ještě víc. Hned na to dala Adamovi pusu. Když se ale od něho odtahovala, zabolela ji zašitá rána. Adam si všiml jak pokřivila obličej bolestí. "Bolí tě něco?" zeptal se pro jistotu. Sid se přiznala: "Trochu mě zabolela ta rána, ale to je normální. Tak jdeme?" Sid se opravdu nemohla dočkat až bude pryč z nemocnice. "Jdeme." přikývl Adam vzal její tašku s věcmi. 

"Kde chceš strávit dny svého marození?" zeptal se po chvíli ticha v autě Adam. Anička se nad tím nahlas zamyslela: "Asi mi bude přeci jen příjemnější být u mě v bytě. Přeci jen tam mám většinu svých věcí. Ale budu ráda kdekoliv budeš ty." Adam to odkýval a řídil auto cestou vedoucí k bytu Sid a Tes: "Takže hurá k vám do bytu."