Odpadlická pěchota

1.

Když se mnou zelený jeep zastavil v zalesněné oblasti na bahnité cestě, věděla jsem, že je všechno už nenávratně pryč. Věděla jsem, že tohle je můj momentální azyl na bůhví jak dlouho bez vyhlídky vrátit se plnohodnotně domů.

Už jsem neměla žádný domov. Můj starý život propadl hluboko kamsi do koutů mého mozku. Problémová holka s problémy v sobě a vlastně i všude kolem. Zkrátka... problém nenacházející své vyřešení. Tak už mě brali v podstatě všichni. A vzhledem k tomu, že jsem opakovaně odmítala hospitalizaci, mi bylo mou tolik starostlivou cvokařkou doporučeno tohle. Výcvik, řád a prostředí, kde vybiju veškeré impulsy v sobě. Podle ní jsem prý jedině daleko od známých, daleko od stereotypu a ke všemu ještě v jiné zemi mohla naleznout pocit radosti, který z mého života už nenávratně vyprchal. Ještě dřív, než se stala ta nehoda, která všechno akorát jen zmnohonásobila. V mém překladu to ale znělo pouze jako, že budu pod dohledem a místo prášků žrát vydatnou stravu.

„Vystupovat!" zahalekal můj nový „velitel". Postarší muž v khaki uniformě a ošoupanými odznaky jménem Megune Etham. Nechával se ale oslovovat jako „Sir Ham." Nechápala jsem, že muž, co si tolik zakládá na autoritě, si nechává od všech říkat „šunko". Otevřel mi dveře od auta a já vystoupila s pohledem přišpendleným na tu podivnou kamennou budovu před sebou.

„Vítám tě u nás, Karin Marinellová," sdělil mi a usmál se. Měl tvrdý výraz a ošlehanou tvář plnou malých jizev, ale přesto vřelé modré oči, které ve mně spolu s úsměvem vyvolávaly pocit, že to nejspíš nebude špatný člověk.

„Děkuju," odvětila jsem suše. V Libérii byla úředním jazykem díky bohu angličtina. Najet na na ní pro mě nebyl problém. Mluvila jsem plynule, jen jsem si musela zvyknout, že nesmím v rámci frustrace ihned přejít na mateřštinu.

Ano. Libérie. Tam jsem skončila. Africký stát rozkládající se na západním kontinentu a sousedící s Guineou, Pobřežím slonoviny a Sierrou Leone. Mělo tu být zatraceně velké vedro skoro po celý rok, pokud nenastalo období dešťů a bouřek. Na to období jsem se ale už teď těšila, protože ukrutné vedro a dusno mi na mojí náladě rozhodně nepřidávalo.

Na severovýchodě slavné Libérie ležel kraj Nimba County, v němž se nacházel národní stejnojmenný les, kde jsem právě vystoupila. Asi hodinu od mého nynějšího azylu bylo hlavní město Sanniquellie. Hádám, že to byla nejspíš nejcivilizovanější oblast v daleké blízkosti, ale podle toho, co jsem googlila, neočekávala jsem žádný nákupák jako v Praze. Byly tam sice nějaké školy, obchůdky a možná sem tam pochybný podnik, ale město vypadalo pustě a moc informací se o něm kvůli nedostatečné mediálnosti míst v Libérii ani dohledat nedalo.

„Tohle bude po celý rok a možná i déle tvoje nové království, Karin. Spousta pohybu, fyzické námahy, strategie, práce, pravidel a tak podobně," informoval mě s malinko varovným úsměvem Sir Ham a já si povzdechla.

Pokud jsem něco nesnášela byly to pravidla, řád a pořádek. Příšerná věc pro bohemistického spontánního umělce a literáta, kterým jsem byla já. Já byla básník v prokletí tajemných veršů, spisovatel píšící o skutečné nereálnosti a duší umělec, který maluje podle mysli a zpívá písně, z kterých naskakuje husina. Nebyla jsem žádný voják. Nebyla jsem někdo, kdo je schopný ochraňovat svět svým tělem.

„Nemůžu se dočkat," neodpustila jsem si sarkasticky a Sir Ham mě napomenul pohledem. Když se nedíval, protočila jsem očima a upoutala znovu zrak na tu kamennou barabiznu před námi. Kolem ní se rozléhal ohromný dvůr plný jakýchsi cvičebních náčiní. Z části byl zalitý betonem a z té další působil jako bahnité pole.