Odpadlická pěchota

15.

Nás všech dvacet dva členů pěchoty jsme stáli seřazení před Sirem Hamem a opět naslouchali jeho rozkazům. Já se potutelně usmívala, protože moje děvčata byla přesně tam, kde jsem je chtěla mít. Nemohla jsem se dočkat až Dantemu natrhnu tu jeho egoistickou prdel.

„Tak, každej tým bude mít svoji základnu v lese, v níž budete ukrejvat přesně dvacet granátů." Sir Ham ukázal za sebe na dva kýble naplněné gumovými náhražkami trhavin. „V tý základně budete mít úkryt, prostě nějakou díru, do který se všechny ty granáty nacpou a která nebude bít do očí," upozornil nás, jako bychom byli opravdu banda idiotů. „V týmu si rozdělíte tyhle známky na krk, ale skrejte si to prosím vás pod triko, ať neprozradíte svoji identitu hned. Jsou od jedničky do jedenácti," zdvihl ruku ověšenou železnými závěsy na krk s hranatou plackou na konci, kde byla vyrytá číslice. Opravdu to působilo jako pravá vojna, když si s tím Sir Ham dával tak záležet.

„Vaším cílem bude ukrást sousední armádě, co nejvíc granátů. Ale aby to nebylo lehký, tak budete moct každej vždycky ukrást jen jeden a pak se následně vrátit zpátky do svýho úkrytu. A tak pořád dokola. Jo, a taky budete mít tejzry," usmál se skoro spokojeně.

Kluci si mnuli nešťastně čela, protože to nebylo poprvé, co tuhle hru už za stejných podmínek hráli. Mně se ta brutalita vcelku zamlouvala. Dát šok Dantemu působilo nesmírně relaxačně a bylo to mnohem lepší, než si dávat debilní kámen nůžky papír.

„Čísla a tejzry jsou tu od toho, že jakmile se dva střetnou, nebo navzájem chytí, budou se poměřovat vaše síly a rychlý reakce. Pokud se setká třeba pětka s pětkou, hráč, kterej bude mít rychlejší reakce, dá tejzrem protivníkovi a ten se půjde oživit do svojí základny. Když se setká dvojka s šestkou, je jasný, že šestka je větší číslo, dvojka umírá, jde do základny. Pokud se ale setká jednička s jedenáctkou, jednička jedenáctku zabíjí. To je totiž jediný číslo, který smí nejvyšší číslo zabíjet, jinak je ze všech nejmenší a porazí ho i blbá dvojka," dovysvětlil Sir Ham a pak si promnul ruce. „Dotazy?"

„Musíme mít tejzry? Proč nemůžeme hrát klasiku s kámen nůžky papír?" zasténal Jonas nešťastně a Siru Hamovi ztvrdl výraz.

„Protože nejsme na školním zájezdu, ale v Nimba county, fňukno! Chovej se jako dospělák a ne jak ubrečenej fracek pořád!" sjel ho prudce a Nor párkrát z nepříznivé reakce velitele jen mlčky zamrkal.

„Já mám dotaz," ozvala jsem se a všichni ke mně stočili pohled. Dante si založil ruce na prsou a sledoval mě jak mouchu, kterou by nejradši připlácnul na zeď.

„Ano, Karin?" dal mi slovo Sir Ham.

„Vzhledem k tomu, že máme i tejzry a vzhledem k tomu, že tahle verze má jen dva týmy, platí tu nějaký morální pravidla vyjma toho, že se nesmíme zabít?" zeptala jsem se vážně a Dante se zpozorněně napřímil. Došlo mu, že o Bitvě armád neslyším poprvé a asi ho to krapet znejistělo.

„Ne, Karin. Neplatí. Záleží na vás, jak se doberete k vítězství," ujistil mě Sir Ham a já se spokojeně pousmála.

To bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Velitel ještě upozornil jako obvykle na hranici bunkrů a zákopů a pak nám nakázal, ať si rozebereme příslušenství.

Vyrazili jsme do lesa, kde nám Sir Ham odpískal pouhých patnáct minut na to si najít základnu, rozdělit čísla a taky pozice. Byla jsem nervní, že to nestihneme, ale naštěstí jsem velela bandě svědomitých odpadlíků, kteří mě v tom nenechávali samotnou. Pečlivě hledali úkryt, kde nás sousední tým hned tak nemohl najít.

Zašli jsme do křoví, kterým jsem probíhala během paintballu s Dantem v závěsu. Po boku tmavého přírodního tunelu byla škvíra a malá plocha, do které se daly granáty krásně nasázet. Fabiána s Andrém jsem pověřila vyhrabáním menší jámy a sama začala rozdávat známky.