Odpadlická pěchota

5.

Rozhodně jsem nikdy nehodlala jít do společných sprch. Tomu jsem se chtěla vyvarovat po celou dobu pobytu tady. Moje osobní koupelnička mi bohatě stačila. Ve společných sprchách by moje paranoia vystřelila na vrchol a se svou šikovností bych si uřízla kus nohy žiletkou při holení.

Když jsem byla znovu voňavá a hotová, seběhla jsem dolů do jídelny. Kluci se ládovali, jako kdyby snad nejedli týden. Dante měl dokonce před sebou tři přetékající talíře. Je pravda, že jeho tělo toho asi potřebovalo hodně, aby fungovalo, ale taková porce by zajistila medvědovi zásobu na zimu.

Šla jsem k výdejnímu okénku, kde postávaly dvě mladé kuchařky, přibližně asi v mém věku, a vzala si dezertní talíř. Koukaly na mě trochu svrchu, ale neřešila jsem je a snažila se k nim být co nejvíce příjemná. Poprosila jsem o trochu míchaných vajíček a zeleninu a pečivo slušně odmítla. Neměla jsem moc hlad, většinou jsem energii doháněla kofeinem, takže jsem si udělala pěkně velký hrnek kafe, který mi byl schopný nabít baterku alespoň do dopoledne.

Sedla jsem si k prázdnému stolu do rohu místnosti a začala se v těch vajíčkách podobajících se umělé hmotě nimrat. Nechutenství byla běžná součást mého života, aniž bych si to přála.

„Můžu?" ozvalo se nade mnou a já zvedla pohled k Moeovi. Usmála jsem se a přikývla. Sedl si naproti mně a rukou mávnul směrem ke klukům, u nichž seděl předtím. Ti se zvedli a přisedli si okamžitě k nám.

Všichni byli z mého týmu. Znejistěla jsem, ale zdálo se, že mě chce Moe více zapojit do odpadlického mužstva a konkrétně do části, jíž jsem sama velila. Neprotestovala jsem. Bylo to vlastně docela milé.

„S klukama jsme probírali středeční praxe ve městě. Vůbec nevíme, co od toho čekat, ale obávám se, že to bude chtít Sir Ham taky nějak bodovat, jak teď založil ten novej systém," sdělil mi Moe, jako by se mnou potřeboval probrat sebemenší detail, když jsem teď byla jejich kapitánka. Lichotilo mi to, ale nepotřebovala jsem nějaká hloupá slitování. Byla jsem introvert, který si většinu času vystačil sám se sebou.

„A jak ty praxe probíhají? Už jste je měli?" snažila jsem se konverzaci rozproudit, i když se mi začaly opět třást prsty nervozitou z nečekané společenské interakce.

„Jo, měli. Většinou jsme dělali něco v hospodářství a bylo to peklo. Občas v krámech. Dostaneme za to odměny," vysvětlil a kluci si hromadně odfrkli.

„Pěkně na hovno odměny za takovou dřinu. Nechápu, jak by chtěl takovou hovadinu Sir Ham bodovat," ozval se Karl. Byl to ten namakanec z Německa, jehož jméno jsem si už konečně stihla zapamatovat.

„Jo, to taky nevím," povzdechla jsem si a talíř odložila. Měla jsem dost, i když jsem nedojedla ani tu trošku, co mi byla nandaná na talíř. „Das ist nicht gut!" vypadlo ze mě, poněvadž intruzivní myšlenky zas pro jednou zvítězily. Karl se naštěstí rozzářil, jak kdybych mu věnovala šek na miliony eur.

„Ah, sehr gut. Sprichst du Deutsch?" zeptal se mě ihned a já se zasmála. Němčina nebyla moje silná stránka, užívala jsem jen pár zapamatovaných frází.

„Ich spreche nur ein bisschen Deutsch," odvětila jsem s uchechtnutím a Karl se na mě podíval skoro zamilovaně. Moe a ostatní vypadali dost zmateně. Měla jsem chuť začít mluvit česky, abych jim tuplem popletla hlavu.

„Ty už nechceš?" zeptal se mě Roy netrpělivě a ukázal na můj skoro netknutý talíř. Roy byl takový ovarovitý špinavý blondýn s jedním od narození přivřeným okem. Docela se mi zalíbil. Přišel mi upřímný a laskavý a těhlech vlastností jsem si na lidech vždycky vážila.