Odpadlická pěchota

20.

Z pohledu Karin

„Idioti! Buďte potichu! A ne, že ji vyděsíte!"

Zaslechla jsem odkudsi z dálky nakřáplý hlas.

Pomalu jsem se probouzela z tvrdého spánku, který moje tělo vyloženě potřebovalo, kvůli hlučnému šramotu. Už začínalo svítat, ale všude bylo šero. Měla jsem tak zamlženo před očima, že jsem nedokázala rozeznat, kdo kde mluví.

Pulzovalo mi v hlavě. Při vstávání jsem se vždycky cítila jak nadopovaná těhule před porodem.

„Jak ji nemáme vyděsit a bejt zároveň potichu?" odtušil zmateně někdo další, a to už jsem si na přítmí pomalu zvykala. Rozeznala jsem obrysy. Zamrazilo mě.

Někdo se ke mně vloupal? Vždyť jsem měla doslova bezpečnostní vrata!

Nedokázala jsem se pohnout. Byla jsem úplně ztuhlá a v děsu, co se to momentálně odehrává v mém pokoji.

„Prostě ji jenom jemně probuďte a pak čapněte!" prskl v odpovědi ten chraplák.

Sir Ham. Ulevilo se mi a konečně jsem dokázala vydechnout. Měla bych se přestat stresovat a nepropadat paranoidním stavům ještě předtím, než si detailně ujasním situaci.

Odvážila jsem se posadit na matraci a zjistila, že u nohou mojí postele stojí Roy, Min a Jonas a zírají na mě víc vyjukaně než já.

„Co se děje?" zeptala jsem se rozespale a zívla. Nevinně se usmáli a Roy mi dokonce zamával. Nemám přece jenom divnej lucidní sen?

Podívala jsem se zmateně na Sira Hama ve dveřích, který si dal hlavu s tichým zasténáním do dlaní. Ne. Rozhodně nemám. Moje podvědomí má větší fantazii než rekapitulovat rutinní záležitosti v pěchotě.

„Vemte ji a jdeme!" nakázal pak razantně klukům a já s vykulenýma očima vypískla, když mě ti tři opravdu popadli, jak nějakého toulavého vořecha z ulice, a táhli z postele pryč.

„Co je, do hajzlu?! Vždyť je sobota!" křikla jsem, pořád ještě dostatečně neprobuzená, a oni mě chytli pevněji, abych se jim nevysmekla.

Vyšli se mnou na chodbu, kde čekal Sir Ham se zalomenýma rukama na prsou. Odkudsi ze zdola se ozýval hrozný rámus.

„Už ho skoro maj. Netušil jsem, že bude potřeba víc jak deset lidí," sdělil klukům a kroutě hlavou je navigoval ke schodům. Nechápala jsem absolutně nic. Byla tohle další debilní aktivita Sira Hama? Šla jsem právě na noční bojovku skrz Nimba County? „Karlovi asi zlomil nos."

Znovu mě zamrazilo. O co tu, do prdele, šlo a proč mě tahali dolů?!

„Hele, já nevím, co to tady vymejšlíte, ale jsem si jistá, že dokážu jít sama!" prskla jsem naštvaně na kluky a zase se začala kroutit. Hamův výcvik je ale očividně dost zocelil, protože ani Karininy kopance je nedonutily stisk polevit.

„Takhle to bude jistější, vzhledem k tomu, co se děje dole," řekl mi na to Sir Ham celý nesvůj a poprosil mě, abych se uklidnila. Zavrčela jsem, protože jsem nesnášela nemít nad něčím kontrolu.

„A co se děje? Proč tam tak křičej? A kdo Karlovi zlomil nos, proboha?" pálila jsem otázku za otázkou, ale ani jeden z těch čtyř mi nic neřekl. Jen mě Jonas s Minem dál drželi za nohy a ruce a Roy mi podpíral uprostřed trup. Byla jsem teď nastavená jako Kleopatra před svou oblíbenou mléčnou lázní. Anebo jako lidský beranidlo.

Hluk dole utichal a ozvalo se prásknutí dveří, které otřáslo celou touhle chladnou pevností. Za chvíli nám do schodů přiběhl naproti Charlie.