Odpadlická pěchota

4.

Ležela jsem v posteli a nemohla usnout. Bylo chvíli po půlnoci. Nové postele mi nikdy nedávaly prostor k absolutnímu komfortu. Insomnie byla nedílnou součástí mého života a v novém prostředí se akorát prohlubovala. Nechala jsem si rozevřené záclony, aby mi měsíční světlo vnikalo do pokoje a já se necítila jako na dně vyschlé studny.

Dívala jsem se ven, převalená na boku. Koruny stromů se jemně pohupovaly do rytmu nočního větru. Bylo ticho. Urputné ticho, které až řvalo svou nepříjemnou vlezlostí a způsobovalo mi úzkostný pocit všude v těle. Hlasy v hlavě tak dostávaly ještě větší prostor k tomu mi připomínat, jak na nic je teď moje momentální životní situace.

Bála jsem se i rozsvítit a číst si, aby mě nepřišel napomenout Sir Ham, nebo jsem náhodou nepřipoutala pozornost kohokoli v té černotě venku.

Přála jsem si mít aspoň to blbé připojení k internetu, abych si jako vždycky při insomnických chvílích pustila film, nebo seriál a unavila se při něm.

Takhle sama jsem se nikdy necítila. Byla bych snad i vděčná za hloupého spolubydlícího, který by nahlas chrápal a protrhoval přílišné ticho reálným nepříjemným tělesným zvukem.

„Mami? Tati? Brácha? Jste tu?" zašeptala jsem do ticha, ale odezvou mi byla jen ozvěna mého třesoucího se hlasu uvnitř hlavy. „Jen jsem chtěla, abyste věděli, že jsem v pořádku. Že budu v pohodě," pokračovala jsem. Bylo to poprvé, co jsem na ně začala takhle mluvit. Nepočítala jsem do toho ani svůj proslov při pohřbu před bandou lidí, kteří mi byli v podstatě cizí. Byl to proslov plný slz a přes pláč mi nebylo pořádně rozumět. Stejně jako moje trapné postávání u náhrobku, u něhož jsem vlastně ani nevěděla, co říct. Ne. Tohle se mi zdálo mnohem osobnější. „Chybíte mi. Nevím, co dělat. Nevím, jak s tímhle životem naložím, ale chci, abyste věděli, že na vás myslím a že budu bojovat. Budu bojovat každou částí sebe, abych udržela naši krev hrdou. Nezklamu vás," ujistila jsem je, ale možná se tím jen snažila ujistit samu sebe. I tak mi to ale na malou chvíli pomohlo. Musela jsem se posouvat malými krůčky, abych se jednou mohla v těhlech slovech utvrdit.

Převalila jsem se na břicho, na němž jsem vždycky usnula rychleji. Bylo mi úzko, ale věděla jsem, že brečet nebudu. V životě jsem se nabrečela dost a po posledních zážitcích už jsem vnímala, že mi slzné kanálky vyschly i do takové míry, že už ani v soukromí si nepopláču. Byla jsem emočně oploštěnější než v jakékoliv předešlé životní etapě.

...

Nic nehumánějšího než vstávání v sedm ráno snad být nemohlo. Nařídila jsem si budík, abych měla alespoň půl hodiny na přípravu a stihla se umýt a obtáhnout si oči černou linkou. Sice jsem rozhodně nevypadala vyspale, nic moc jsem včera nesnědla a rozhodně jsem si nedokázala představit, že do sebe po rozcvičce narvu snídani, ale svou unavenost ze života jsem vždy dokázala výrazně namalovanýma očima zamaskovat. Poskytovaly mi jistou obranu a neproniknutelnost před okolním světem.

Koupelnu jsem si včera stihla vydrhnout, abych se v ní nemusela štítit umýt. Ještěže mi to myslelo a vzala jsem si s sebou všechny možné hygienické prostředky. Tuhle připravenost do nepohody jsem zdědila po mámě a stejně jako ona jsem dokázala jakoukoli nechutnou kobku zútulnit a zpříjemnit.

Opláchla jsem si obličej a stoupla si na špičky, abych na sebe viděla do čtvercového zrcadla s prasklinami na krajích. Nechápala jsem, kdo ho pověsil tak pitomým způsobem, že se do něj člověk nemohl podívat, aniž by si při tom zlomil páteř.

Vysadila jsem ho z hřebu a opřela ho o stěnu za stolem v rohu místnosti. Když jsem se usadila a konečně viděla svůj obličej, zamrkala jsem v překvapení. Kdyby mělo zoufalství fyzickou podobu, vypadalo by přesně takhle. Propadlé tváře nedostatečným stravováním, černé pytle z nevyspání a oči propletené roky válčením a trápením se s nestabilní psychikou. Vypadala jsem jako staré dítě.