Odpadlická pěchota

6.

Na oběd jsem koukala dost nedůvěřivě. Většinou jsem nebyla vybíravá. Naopak jsem se byla schopná odbýt třeba chlebem s hořčicí, ale to, co mi leželo teď na talíři, jsem ani nedokázala identifikovat. Připomínalo to fazole, ale rozblemcané takovým způsobem, že mě okamžitě přešla sebemenší chuť. Věděla jsem, že tohle nejezení mi neprospívá, ale nedokázala jsem se donutit. Apetit byl pryč a chuť do života stejně tak.

Naštěstí jsem měla dobrého kamaráda Roye, který můj příděl s radostí spořádal. Já si mezitím mnula mokré vlasy, které jsem si musela znovu důkladně umýt po Danteho bombardování obsahem kanálu.

Poslouchala jsem jedním uchem nudné vyprávění kluků o jakési počítačové hře a podepřela si bradu. Rozhlížela jsem se po prostorné jídelně, která byla zároveň společenskou místností a zastavila se pohledem na vyvýšeném pódiu, na němž byly v rohu poskládané žíněnky. Vedle byl dokonce klavír s vrstvou prachu a pár dalších nástrojů. Celé to tu bylo přizpůsobené dlouhým měsícům života mimo civilizaci.

„Karin?" oslovil mě Sir Ham, který nade mnou nejspíš už nějakou dobu stál a pozoroval moje odhmotnění od reality. Vzpamatovala jsem se a zvedla k němu hlavu. „Máš plavky?" zeptal se mě následně a já zrudla, protože takovou otázku jsem od muže jeho věku a postavení rozhodně nečekala. Kluci u stolu ztichli a zaujatě začali naslouchat.

„Ehm, jo? Pár jich asi mám, proč?" Ošívala jsem se a jen tak tak zabránila tomu, abych ještě dodala, jestli chce snad nějaké půjčit. Sir Ham se varovně podíval na kluky, aby si raději hleděli svého. Vrátili se tedy nazpět k předešlému tématu, ale bylo očividné, že se pořád věnují i nám.

„Máš jednodílný? Ve čtvrtek budeme celý dopoledne cvičit v našem vnitřním bazénu," vysvětlil a já se v duchu zhrozila. Pokud jsem o něco nestála, tak se ocitnout před celým mužstvem polonahá.

„No... ty nemám."

„Dobře. Nevadí. Velikost máš S nebo XS?" ptal se dál a já to okamžitě zařadila do kategorie rozhovorů, kterým bych se docela ráda vyhnula.

„Spíš S?" odpověděla jsem otázkou zaraženě a Sir Ham spokojeně kývl.

„Do čtvrtka budeš mít jednodílný vhodný plavky na cvičení. Postarám se o to," ujistil mě a odešel. Koukala jsem ohromeně za jeho vzpřímenou postavou a nevěřila tomu, co se tu právě odehrálo.

Zeptal se mě právě ten nejvíc seriózní člověk ověšený odznaky na mou velikost plavek, aby mi je mohl koupit? Zapíšu si to do svého deníčku bizárů.

„Neboj, výcvik v bazénu je fajn. Vždycky je to docela prdel," konejšil mě Karl, jakmile si všiml mého zdeptaného výrazu. Já se jen ztrapněně usmála a raději se nevyjadřovala.

Kluci tyhle věci prostě nikdy nemohli pochopit.

...

Po obědě naštěstí byla aspoň hodinová pauza, takže jsem měla nějaký čas sama na sebe. Vzala jsem si z pokoje skicák a barvy a šla na malý dvorek za tu betonovou barabiznu. Ještě jsem na něm nebyla, ale z okna působil příjemně. Bylo tam více stínu a hlavně klid.

Rozprostřela jsem si deku pod přichcíplým kaučovníkem a otevřela skicák na prázdné dvoustraně. Měla jsem nutkání malovat od té doby, co jsem sem vkročila. Chtěla jsem vyjádřit svůj nesouhlas skrz malbu, chtěla jsem to vykřičet do veršů nebo sáhodlouhého monologu propleteným nenávistí vůči všemu.

Namočila jsem tenký štětec do zapatlaného kalíšku od barev, který se mnou vážil tu dlouho cestu z Prahy, a vybrala si opět temné a chladné odstíny. Má ruka mě vedla, jako by sama chtěla ventilovat ten svár uvnitř.