Odpadlická pěchota

9.

Sir Ham nic nerozebíral. To, že jsem nedoklidila svůj chlív se k němu ani nedoneslo, protože kluci z týmu byli tak vřelí, že to udělali bez protestů za mě. Byl jen trochu ohromený, že jsem si v autobuse sedla mlčky vedle něj, abych nemusela dozadu, nebo kamkoli jinam, kde hrozilo, že bych se setkala s tím debilem.

Velitel se mě na nic neptal. Jen seděl tiše po mém boku, občas mi věnoval rychlý pohled, ale ruce měl opatrně složené v klíně s celým tělem natočeným v uličce, aby nenarušoval můj osobní prostor.

Nebylo to zapotřebí, protože on mi v ničem nevadil. I tak ale od něj to nenápadné pochopení situace bylo upřímně laskavé. Možná ale jen seděl v odstupu, protože můj deodorant nepřebil ten puch ze statku.

Když jsme dorazili zpátky do základny, mohli jsme se dočasně rozprchnout, než bude večeře. Po ní měl následovat další večerní program, na který bych se nejradši z vysoka vykašlala. Po dnešku jsem chtěla už jenom klid.

Vypálila jsem po nuceném nástupu takovou rychlostí, že za mnou zbyl jen oblak prachu. Večeři jsem opět vynechala a raději se válela déle ve vaně a servávala ze sebe všechnu dnešní špínu.

Přes ty modřiny od paintballu to bolelo, ale o to víc jsem tlačila. Bolest mě činila stále žijícím člověkem i přesto, že jsem se za něj dávno nepovažovala. Přišlo mi, že jsem jen duší, která bloudí mezi dvěma světy a nemůže najít správnou cestu ke svému pokoji.

Umytá a s mokrými vlasy jsem si v čistých legínách a volném tričku sedla na postel. Dívala jsem se ven. Bylo už šero. Chtěla jsem vyběhnout do toho proradného lesa, do té nicoty, do které mě sem s přesvědčením, že bude líp, přitáhli, a ztratit se. Už na furt. Už žádné další alternativy místo léčeben a už žádné léčebny samotné.

Chtěla jsem zařvat z plných plic. Chtěla jsem brečet, dostat ze sebe to neustálé vnitřní sevření. Ale nešlo to. Nešlo prostě nic.

Takže jsem jen beze slov seděla na posteli se svými pocity a kývala se dopředu a dozadu, abych se vnitřně zklidnila. Aby bylo už konečně ticho.

Chtělo to jen čas o samotě. Všechno to potlačit v sobě a pak jít znovu mezi lidi s maskou, že se nic neděje. Bohužel, pokud se to spojilo s nenávistí k někomu, akorát to přidalo na mojí nepřístupné masce a bezemočnímu promlouvání k lidem.

Před osmou jsem na sebe hodila volnou mikinu, protože i přes to, že v Libérii býval po většinu času hic, přes tlusté stěny budovy teplo neprostupovalo. Znovu jsem si obtáhla oči měkkou černou tužkou, abych svému pohledu dodala ještě větší tvrdost. Aby jediné pohlédnutí do něj zbavilo Danteho všech přesvědčení, že tuhle válku může vyhrát.

V osm už jsem mířila do hlavní místnosti, kde to rámusilo klučičími skřeky. S neprůstupným výrazem jsem vešla do jídelny. Černá volná mikina mi silně kontrastovala s bílou pokožkou a nejspíš to působilo, jako kdyby právě vešla smrt.

Kluci se na mě zvědavě ohlédli, ale já s nimi oční kontakt nenavázala. Sedla jsem si na svoje obvyklé místo u stolu Moa a ostatních a čučela do prázdna.

„Seš v pohodě, Karin?" zeptal se mě Moe mírně a já jen přikývla. Nezmohla jsem se ani na blbý úsměv. Moje mimika na dobu neurčitou zase pro jednou ochořela.

Sir Ham vešel do místnosti a postavil se s nějakými papíry v ruce k vyvýšenému pódiu. Kluci ztichli.

„Vyhodnotil jsem vaše dnešní praxe, takže vám řeknu body a pak se přesuneme k večerní aktivitě," započal Sir Ham a já si povzdechla. „Práci na stánku zvládl bez debat nejlépe Karinin tým. Vlastně jenom díky Karin," zvolal potěšeně a můj tým zajásal. Jen jsem přikývla a pokusila se hnout koutky nahoru alespoň směrem k němu. „Tým Karin tedy získává 50 bodů!" Moe a další začali šílet a já s nimi vnitřně sdílela radost. Pokud jsem dobře počítala, tak jsme předběhli Danteho, ale to se mohlo klidně zase změnit.