Odpadlická pěchota

10.

V noci jsem se převalovala jako obvykle. Nemohla jsem spát a navíc jsem měla křeče v břiše. Nejspíš z hladu. Byla pravda, že jsem za poslední dny nesnědla skoro nic. Nechtěla jsem ale žádné sbalené tyčinky nebo brambůrky z Prahy. Měla jsem chuť na tu blbou žemli ze včerejších praxí.

Zanadávala jsem a posadila se na posteli. Nebyl ztřeštěnější nápad, než se v téhle jeskyni proplížit do kuchyně a něco ukrást. Ale nemohla jsem si pomoct. Něco jsem do toho břicha dostat musela. Moe měl pravdu, že živit se jenom heetama, doplňky stravy, kafem a sem tam něčím nutným, nebyla nejlepší vyhlídka, i přesto, že jsem to praktikovala většinu dospívání až doteď.

Ve svém velkém triku s potiskem Jokera jsem si stoupla na ledovou kamennou podlahu a raději si navlékla tepláky. Opravdu jsem nestála o to, aby mě někdo viděl v kalhotkách. Vyštrachala jsem i ponožky, aby mi chodidla nepleskaly po schodech.

Pokusila jsem se, co nejtišeji otevřít ta vrata, co vedla do mého pokoje, a vytáhla klíč ze zámku. Malinko zavrzala, ale díky mým pomalým pohybům nevytvářely tak příšerný hluk. Do karet mi i hrálo, že jsem byla v opačném křídle než kluci, takže mě nikdo ani nemohl slyšet. Celá tahle budova vydávala v noci mnohem prapodivnější zvuky.

Zamkla jsem a docupitala ke schodům. V chodbě sálalo ticho až na občasné neidentifikovatelné prasknutí. Tlouklo mi srdce návalem adrenalinu. Bylo chvíli po druhé ráno. Říká se, že čas démonů nastává přesně ve tři, takže jsem měla čas, než mě nějaký polapí. Tiše jsem se těm svým momentálně nepodporujícím myšlenkám zasmála.

Sešla jsem schody a zamířila do kuchyně přes jídelnu. Ani jsem upřímně zatím nevěděla, kudy by se tam jinudy dalo vejít. Vešla jsem neohraničeným průchodem a ocitla se ve veliké místnosti se vším, co by vojenská kuchyně nejspíš měla obsahovat. Obří železný pult, který vypadal spíš pro pitevní účely, lednice, do níž by se vešly zásoby celé Libérie, a spoustu skříněk, špajzů a pultů.

Zamířila jsem k lednici. To bylo asi to jediné, na co jsem si tu momentálně troufnula sáhnout a u čeho bylo zaručené, že tam něco poživatelného najdu.

Opatrně jsem ji otevřela a vyvalilo se na mě ozařující světlo, které mi na moment způsobilo mžitky a náběh na epilepťák. Zamžourala jsem na zásoby a přešlapovala nerozhodně na místě. Všechno bylo v krabičkách a konzervách, ale nechtěla jsem je otevírat, protože bych tím jistojistě způsobila takový hluk, že by sem přiběhl i ten liberijskej prodejce ze stánku.

Pak mě ale zaujala poloprázdná sklenice s kyselými okurkami a bylo rozhodnuto. Ať si na mě klidně přijdou, tohle jsem tu nemohla jen tak nechat.

Vzala jsem si ji s širokým úsměvem do náruče, zavřela tu solární krabici a chtěla se vydat nazpátek do pokoje, když jsem zaslechla nějaký rámus u zadního průchodu. Zamrazilo mě. Vtěsnala jsem se do nejbližšího špajzu překrytého závěsem a sedla si na zem. Bylo tu útulno, ale představa havěti, která se na mě mohla každou chvíli snést, mě držela v křečovitém klubíčku. Pak jsem se ale uklidnila faktem, že v kuchyni se to všechno muselo z hygienických důvodů určitě likvidovat, a lépe se uvelebila.

Naslouchala jsem zvukům, zatímco jsem pomalu otevírala víko od sklenice. Slyšela jsem mužský šepot a dívčí hihňání. Počkat... dívčí? Široko daleko jsem tu byla jen já. Teda ještě kuchařky, ale ty jsem tu vídala minimálně.

Ozvalo se další hihňání, tentokrát vyšší. Paráda. Jestli to byly ty dvě nádhery z kuchyně se Sirem Hamem za zadkem, tak jsem měla náběh na pořádný průser.

Tiše jsem chroustala okurku a skrz malou škvíru mezi závěsem a dřevěným rámem rozeznávala obrysy tří různých těl, které se přemístily k pitevnímu pultu.