Odpadlická pěchota

2.

Vybalila jsem si všechny věci a trochu si ten brloh zútulnila. S mými věcmi to tu skoro vypadalo jako můj někdejší pokoj v Praze. Špinavé zdi, které kdysi nejspíš bývaly bílé, jsem co nejvíc zaplnila výstřižky, plakáty a výkresy. Strávila jsem v pokoji pár hodin a nikdo se po mně do té doby nesháněl. Netušila jsem, jestli tady funguje nějaký rozvrh, ale pokud se hlásil oběd, stoprocentně jsem ho zameškala. Hlad jsem stejně neměla. Já vlastně nikdy neměla moc hlad.

Zapálila jsem si iqosku a dívala se z okna. Měla jsem výhled přímo na dvůr. Pár namakaných kluků tam chodilo po rukou a navzájem se povzbuzovalo. Povzdechla jsem si. Přišla jsem si tu tak cizí. Dante měl asi fakt pravdu. Neměla jsem tu, co dělat.

Podívala jsem se na mobil. Měla jsem sice signál, ale data mi tu nefungovala a pochybovala jsem, že v budově bylo připojení k wifině. Byla jsem odříznutá od reality tím nejvíce možným způsobem. Se svojí hlavou a navíc v tomhle zapadákově jsem byla doopravdy v totální prdeli.

Někdo hlasitě zabušil na plechové dveře a já sebou leknutím trhla. Tušila jsem, že jemné klepání by asi nebylo slyšet, a proto dal dotyčný do upozornění na sebe vší sílu, ale mohl se předem aspoň ohlásit.

„Dále!" křikla jsem podrážděně a do pokoje vstoupil Sir Ham. Neobtěžovala jsem se před ním iqosku ani schovat, protože kdyby mi tu zakázali i kouřit, tak by to už opravdu bylo horší než vězení. Tam vězni mohou o cigára aspoň somrovat.

„Jen jsem se chtěl ujistit, že seš v pořádku, Karin. Prošvihla si oběd," upozornil mě mile a rozhlédl se po mým nově zařízeném pokoji. Usmál se při pohledu na polepené stěny a já nervózně přešlápla na místě. „Nechci na tebe spěchat hned takhle ze začátku. Chápu, že se musíš adaptovat. Pokud budeš mít hlad, dojdi si dolů do jídelny. Je v přízemí po levý straně hlavního vchodu." Povzbudivě na mě kývl a já mu úsměv jemně opětovala. Byl to momentálně můj jediný spojenec, přestože pro ostatní tady představoval spíš bachaře.

„Děkuju. Zapojím se hned, jen jsem si to tu chtěla trochu zařídit," vysvětlila jsem svou absenci a potáhla nahřívaný tabák. Siru Hamovi očividně moje kouření nevadilo, protože nic nenamítal.

„Rozumím. Je to tu teď mnohem hezčí!" ujistil mě a pak se dlouze nadechl a sedl si na mou postel. Byl až nepřirozeně přívětivý, ale nestěžovala jsem si. „Karin, já vím, že je to pro tebe obrovská rána a změna. Přijít do země, kde to neznáš, mezi lidi, který taky neznáš, ale já ti garantuju, že je to změna k lepšímu. Sice tu není nikdo s podobnou situací jako máš ty, ale jsou tu průseráři, vyléčení feťáci, kluci, co vyrostli v děcáku, odpadlíci vojenskejch jednotek, bývalí obézní závisláci na technologiích anebo taky kluci, kteří zažili tvrdou šikanu a potřebovali zocelit. Zřídil jsem tenhle divnej tábor pro, řekněme, velký děti z různejch zemí, abych jim pomohl. Ať už je to v jakýkoliv situaci," vysvětloval a mnul si klouby nervózně na rukou. „Tohle není vězení, Karin. Tohle je něco, co tě může posunout dál. Je to lepší než nemocnice a víc ti to pomůže. Za tím si stojím. Jsem rád, že mi tě Tereza svěřila do rukou," odkázal na mou psychiatričku, se kterou se nejspíš znal důvěrněji, než pouze na pracovní bázi. Smířlivě jsem pokývala hlavou.

„Já se budu snažit. Vážně. Je to pro mě lepší, než se snažit o najití smyslu života nadopovaná prášky v bílý místnosti, kde bych čekala jen na to, až mě zavolají na další terapii." Zavrtěla jsem při té nepříjemné představě hlavou, abych ji zase rychle vytřásla pryč. „Jen mi slibte, že nikomu tady o tom, co se stalo a proč tu vlastně jsem, neřeknete." Navázala jsem s ním oční kontakt a intenzivně na něj hleděla, abych mu až do útrob mozku podnítila, že to myslím smrtelně vážně. Sir Ham se vřele pousmál a přikývl v souhlasu.