Odpadlická pěchota

13.

„Karin, pojďte!" ozval se od kraje lesa Sir Ham a popoháněl nás hbitým máváním rukou. Všichni jsme s otráveným povzdechem vstali a vydali se k místu činu.

Sir Ham nám dával cestou zběžné pokyny, abychom si všichni navzájem pomáhali a spolupracovali, ale neztráceli při tom zároveň moc času dohadováním, jelikož mohlo jít v některých případech i o minuty.

Došli jsme k ovangkolu, kde naposledy Sir Ham pověsil část mojí kombinézy při paintballu a kde nebylo tolik stromů. Danteho tým ležel na zemi. Někdo hraně sténal, někdo se v bolestech svíjel a další byli nehybně naaranžovaní jak figurky v dámě.

„Nájezd Arabů. Většinu chlapů zranil výbuch granátu a rozmašírovaly je létající kusy z domu, skla nebo jsou postřelený ze zbraní, který nátlakem nevydržely," sdělil nám Sir Ham prostě a mávl rukou, abychom se rozutekli a někoho se ujali.

Chtěla jsem si naschvál vybrat Danteho, abych ho mohla nechat za mučivého doprovodu umřít, ale šlo tu o body, a tak jsem si klekla raději k Felixovi. Měl na sobě položenou kartičku informující, že má otevřenou zlomeninu dolních končetin.

Rozhlédla jsem se kolem, abych našla co nejrovnější klacky a mohla mu dát nohy do znehybněné polohy. Tyhle, lehce řečeno, prkotiny jsem ještě zvládala.

Po chvilce jsem objevila provizorní dlahy a přiložila je Felixovi k nohám.

„Myslím, že potřebuju dejchání z úst do úst," zašeptal přidušeně.

Herec z něj rozhodně nikdy nebude. Jeho béčkový výkon jsem ocenila protočením očí, a on na mě místo toho lišácky mrkl.

„Radši nemluv," odpálkovala jsem ho stroze a Felix zklamaně svěsil hlavu zase k zemi. Svázala jsem mu dlahy tkaničkami od jeho bot a houkla na Sira Hama, že mám hotovo.

„Paráda, Karin. Běž dál!" popohnal mě, jak kdybychom opravdu byli ve válečném terénu. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se k Minovi, který vypadal na to, že má asi největší trable. Ignorovala jsem pulzující spánky, které mi znesnadňovaly aktivní přesun z bodu A do bodu B. Momentálně mi šlo jen a jen o výhru.

„Co má za zranění?" vyhrkla jsem na Mina, jakmile jsem dosedla k ležícímu vysokému tělu blonďáka. Tohohle kluka jsem taky ještě neznala.

„Prej mu to urvalo nohu pod kolenem a z šoku omdlívá," hlesl Min zastřeně, jako by si to tady po celou dobu živě představoval. Náhražka krve na noze blonďáka mu asi pro pocit nevolnosti stačila.

„Okay, zaškrtíme to. Sundej si triko!" nakázala jsem mu v rámci improvizace a Min si udiveně, ale poslušně, přetáhl vrchní díl oděvu přes hlavu.

„Jak se jmenuje?" ptala jsem se Mina dál, zatímco jsem zaškrcovala pomyslný pahýl.

„Rijk."

„Fajn. Tak teď musíš Rijka uklidňovat a držet při vědomí, ano?" diktovala jsem mu, jak malému klukovi, a Min přikyvoval v souhlasu a přetrvávajícím zaražení. Nevím, na co jsem si tu hrála. V životě jsem se do takových situací nedostala, ale měla jsem pocit, že jsem během pěti minut prošla úspěšně kurzem záchranáře.

„Karin, dobrá práce. Běž dál!" křičel na mě Sir Ham povzbudivě a já s hlasitým výdechem zase vstala.

„Kdo potřebuje pomoc?" křikla jsem na svůj tým a jako první se přihlásil Roy. Zanadávala jsem, protože ten měl na starosti právě Danteho.

„Někdo jinej?" zasténala jsem tiše a rozhodila rukama, ale Sir Ham mě opět popohnal, takže jsem neměla na výběr.

Doběhla jsem k Royovi a klekla si k tomu lidskému king kongovi, kterému bych nejradši místo první pomoci provedla amatérskou eutanazii.