Odpadlická pěchota

22.

Slunce bylo na pokožce agresivnější, když jsme sešli z cesty a už nás nechránily stromy. Trochu starostlivě jsem se podívala na Danteho. Byl přece jenom v trenkách. Nebylo úplně zdravé, že si tu rajtoval skoro nahý a ničím nechráněný.

Ne, že se bych se bůh ví nějak starala, ale nepotřebovala jsem pak poslouchat jeho kňourání, kdyby se spálil.

„Musíme ti sehnat něco na sebe," řekla jsem rozhodně po chvíli chůze, když jsme se vybrodili z husté spletice keřů a vyšli na úzkou suchou cestu. Podél ní opravdu tekl hnědý široký potok.

„Proč? Vadí ti snad moje Michelangelovský tělo?" neodpustil si opět a pohladil si všech osm vyrýsovaných buchet.

Okamžitě jsem se podívala jinam, aby si nemyslel, že jsem z toho snad odvařená. To, že mi neustále omlacoval o hlavu moji vlastní podpásovku, mě akorát provokovalo k jeho zaškrcení. Měl až nezdravé ego, které jsem mu už jen z principu musela prostě zbořit. Ať už za tyhle tři dny, nebo v průběhu výcviku.

„Říkám to proto, že se spálíš. A pak to nebude příjemný," zamumlala jsem kysele a on se zachechtal.

„Aha, takže ty máš starost?" ptal se dál samolibě a já zavrčela.

„Ježíši kriste, tak asi mám! Nepotřebuju, abys mi pak po cestě fňukal, že nemůžeš táhnout ten batoh, protože máš ramínka spálený!" reagovala jsem už dostatečně podrážděně a pak se rozhlédla okolo.

Vzala jsem mu mapu, zatímco si mě furt dětinsky dobíral, a snažila se v ní vyčíst, jestli tu někde poblíž není aspoň malý shluk chat. Jenže ta mapa byla namalovaná jak rukou tříletého děcka. Pár fleků a čar. Nemaloval ji náhodou, Dante?

„Tak co, už si našla nejbližší obchoďák?" přiléval olej do mého vnitřního plamene kousavým tónem a já ho nevraživě sjela, aby radši držel zobák.

„Hele, ty Hemingwayi, radši začni rybařit, jo?" utřela jsem ho a znovu se podívala na mapu.

„Ještě budeš žebrat," ujišťoval mě a sklonil se k potoku.

Koukal do něj tak soustředěně, že jsem se neudržela a vyprskla smíchy. Dostala jsem ke všemu šílenou chuť ho kopnout do vyšpuleného zadku, aby tam zahučel.

„Co je?" prskl.

„Nic, jen čekám, co z toho vykoukáš," odvětila jsem přidušeně a užívala si, jak nasraně při tom vypadá. Dřepěl u té vody stylem, jak kdyby doufal, že mu ta ryba skočí přímo do ruky.

„Nech si laskavě ty humory, jo?" zavrčel už beze stopy předešlého pobavení a já ho nechala na pokoji.

Vydala jsem se kamsi dovnitř toho neprobádaného lesního území, abych mohla být taky nějak užitečná. Potřebovala jsem sehnat něco, čím by si ten vůl zakryl horní polovinu těla.

Opatrně jsem našlapovala úzkými písčitými cestičkami mezi vysokou trávou a koukala se všude okolo sebe. Bylo tu sucho. Nemohla jsem očekávat, že tu najdu bavlnu a ušiju tomu idiotovi rovnou košili. Ale byla jsem vynalézavá, a tak jsem se zastavila u nejbližší palmy.

Servala jsem z ní všechny listy, na které jsem dosáhla, div jsem si nepořezala celé ruce, a pak spokojeně kráčela nazpět s plnou náručí. Doufala jsem, že jsem si s sebou nepřibalila jako bonus i jedovatého pavouka.

Rychle jsem ale zahnala intruzivní myšlenky do koutku mysli. Už tak byla tahle situace dost tragická.

Když jsem se vrátila, Dante byl po kotníky ve vodě a holýma rukama se pokoušel lapit nějaké mrskající se ploutve. Snažila jsem se sice silou boží vůle nesmát, ale musela jsem ho pochválit za tu jeho tvrdohlavou odhodlanost.