Odpadlická pěchota

14.

Kdybych se nenacházela ve stejné situaci, asi bych se nevydržela nesmát při pohledu na Danteho znechucený výraz, když poklekal k toaletní míse se žlutými gumovými rukavicemi a hadr namáčel do mydlinek v kýblu.

Já se nejdřív rozhodla začít drhnout mísu uvnitř, a to za pomocí štětky nacucané dezinfekcí. Nebylo to totiž poprvé, co jsem nevábně vypadající záchod myla. Byla jsem v těhlech krizovkách docela expert. Soužití s bratrem si vyžádalo svoje.

Po chvíli jsem to už ale neustála a vyprskla smíchy, jakmile Dantemu hadr spadl do mísy.

„Hrozně vtipný," odvětil sarkasticky a pak skoro zesmutněl, když mu došlo, že ho bude muset vylovit.

„Bože, ty seš bábovka! A to mi furt sáhodlouze vypravuješ, jakej seš tvrďák," pokroutila jsem nad ním hlavou a on cosi odměřeného zamručel.

„Stejně je to kvůli tobě. Proč musíš furt vytvářet nějaký průsery? Vypadá to, že to máš snad vrozený nebo co!" mrmlal, zatímco doloval v hajzlu svého pomocníka na úklid.

Pošklebovala jsem se mu a nedokázala za žádných okolností zůstat seriózní. Dokonce jsem ani už nekomentovala, že mě osočoval z toho, že tohle celé je jenom moje vina.

„Jsem zvědavej, jestli budeš furt mlít sračky na můj učet, až ty sračky domeješ!" přisadil si ještě a já se rozechtala nad tou jeho klukovskou vzteklostí.

„Zatím seš ty v těch sračkách až po lokty!" připomněla jsem mu a on se zatvářil nanejvýš zodporněně. „No tak, nemůže to bejt takovej rozdíl oproti tomu, jak nejspíš vypadá tvůj pokoj, princezno," dráždila jsem ho naschvál dál s tlačivou touhou ho vyprovokovat ještě víc a Dante se zakřenil.

„Abys věděla, já si na čistotu docela potrpím. A když si vezmu, kolik lidí tu už položilo nálož, je to docela nepříjemná představa. Ale ty? Ty vypadáš, že se v tom vyloženě vyžíváš!" rejpal do mě za doprovodu vehementních pohybů a já dala oči v sloup.

„To rozhodně ne. Ale viděla jsem už horší věci. A i když to děsně smrdí a taky mi z toho není hej, představím si tu horkou sprchu a následnou vanu, kterou si potom dám. A je mi zase fajn," usmívala jsem se a pokračovala spokojeně v práci, abych ho ještě víc vytočila.

„No jo, to se ti to mele, když máš apartmán, blbko!" remcal pořád, ale já už mu neodpovídala.

Hleděla jsem si svého, aby byl co nejdřív konec, a pouštěla Danteho protestné vzdechy druhým uchem ven. Ten kluk byl fakt nepoučitelný. Dokázal zmlátit dva kluky naráz pomalu k smrti, ale aby vydrhl pohotově záchod, to bylo pro něj nepřípustné. A ještě to ke všemu celé sváděl na mě. A přitom byl on ten, co musel mermomocí začít útočit při morálním dilematu.

Podívala jsem se očkem, jak s tím celým zápasí a pokroutila se smíchem hlavou. Docela se mi ho až zželelo. Skoro jsem mu chtěla navrhnout, že to udělám za něj, ale pak jsem se probudila z toho prapodivného snu a hned mě to zase díky bohu přešlo.

Napadla mě ale jiná varianta, která by hrála do karet nám oběma.

„Hele, Dante. Když mi odpovíš na pár otázek, pomůžu ti s tím, jo?" navrhla jsem mu asi po patnácti minutách ticha.

Trčeli jsme tu v šeru jak vězni, zatímco kluci si už zařizovali vlastní program na večer. Začínalo mi být z toho smradu nevolno. Rozhodně jsem neměla ani pomyšlení na to, že bych si po tomhle dala nějakou večeři. Ale musela jsem. Jinak by mě tenhle ovád zas udusil.

„No to víš, že jo. Tobě tak na něco skočím. Tvoje pomoc bude asi taková, že mi do toho hajzlu narveš hlavu!" ušklíbl se a pokračoval neúspěšně v mycí činnosti.