Odpadlická pěchota

12.

Měla jsem sucho v puse a cítila se víc poníženě, než když mi v deseti letech před celou třídou vynadala učitelka za to, jak jsem neschopný fracek. A to jen proto, že jsem nedokázala udržet pozornost u stupidních věcí a chtěla se radši koukat z okna, nebo si čmárat fiktivní charaktery do sešitu.

Tohle se celé zvrtlo. V břiše jsem měla šílené křeče, obličej od zaschlé krve, která se mi z nepochopitelného důvodu vyvalila z nosu, a třásla jsem se jak zpropadený ratlík v podzimním dešti.

Přede mnou stál Joshua. Jakýsi známý Sira Hama, co sem chodil léčit vážnější zranění, na které nestačila běžná zdravotnická praxe z výcviku. Měl tmavou pleť a oči rotvajlera, z nichž jsem ale necítila ani v nejmenším oddanou psí naivitu, ale spíš známku toho, že už toho za svou existenci viděly sakra hodně. A nebylo to zrovna pěkný.

„Tak Karin. Už je to dobrý. Musíš se jen dostat z šoku. Vypadá to, že máš pěkne zrasovanej organismus. Kdys naposledy jedla?" zeptal se mě na můj vkus až přehnaně striktním tónem.

Měl hluboký hlas. Připomínal mi holohlavého Morgana Freemana, když hrál ještě v Útěku z věznice Shawshank.

„Uhm, včera večer jsem měla kyselý okurky," řekla jsem tiše a doufala, že tohle strohé sdělení nevyžvaní Siru Hamovi a nedostanu tak dvojnásobně seřváno. Opravdu nerada bych vysvětlovala, že jsem ty okurky čmajzla z kuchyně tehdy, kdy tam Dante pořádal orgie.

„Okurky? Za celej den?" Přikývla jsem. „A hádám, že tímhle stylem vedeš svou životosprávu pořád..." pokračoval káravě a já mykla neurčitě rameny.

„Pořád ne. Jím, když mám hlad," vysvětlila jsem, ale očividně mi to jako vhodný argument proti jeho zarputilému přesvědčení, že jsem bídný lhář, nepomohlo.

„Aha, jasně. A ten hádám, nemáš skoro nikdy." Uhnula jsem pohledem, abych nemusela čelit tomu typickému učitelskému odrazu v Joshuových očích. „Karin, takhle to nejde. Pokud nechceš mít doživotní následky, musíš se začít o sebe starat! A tady na tom místě s takovýmhle přístupem nepřežiješ!" promlouval ke mně následně už vlídněji, ale se stopami varování. Ostře se mi jeho slova zařezávala do těla, až mi naskakovala husina.

„Ale co mám kruci dělat, když nemám hlad?" Rozhodila jsem rukama bezradně. „Není to tak, že bych přece vědomě nechtěla jíst! Já jen prostě hlad nemám! Nesním ty věci. Když hlad dostanu, tak se najím. Nedělám to přece naschvál!" zvyšovala jsem hlas rozhořčeně. To to proboha nikdo nemohl pochopit? Je rozdíl mezi tím vědomě hubnout, nebo nebýt schopen pozřít sousto, protože duševní zdraví a pohoda jsou v prdeli.

„Já vím, Karin. Nejsem sice psychiatr, ale jsem lékař, kterej tě může ujistit, že pokud to takhle povedeš dál, brzo ti zkolabuje systém. A to tu nikdo nechce!" odpovídal tiše, ale přísně. Byl sice klidnější než Sir Ham, ale rozhodně ve mně vzbuzoval větší respekt, díky té své chladné upřímnosti. U něj moje nacvičené a letité lhaní nemělo šanci pochodit. „Začni malými porcemi, ano? Pomalu. Nemusíš se cpát, ale potřebuješ pozřít aspoň dostatek energie na to, abys ji mohla pak zas ve stejný míře vybít," kladl mi pozvolna na srdce, ale upřímně mi to moc nepomáhalo.

Mohla jsem se sice snažit, ale dokud si můj žaludek neporučil, nemělo tohle tlachání absolutně cenu.

„Pokusím se," šeptla jsem, abych ho uklidnila a on už tenhle incident nechal radši v minulosti. Jen tam ale stál a koukal na mě stylem, že mi nežere ani jedno slovo. Podělanej vševěd.

„Ne, ty to uděláš, Karin! Nevím, co se ti přihodilo, ale Megune mi řekl, že si procházíš tak těžkou cestou jako nikdo tady! A on nikdy nic takovýho nevysloví do větru. Chce tě tu. A chce ti i pomoct. Když mi volal, zněl opravdu vyděšeně!" Tímhle mě Joshua uzemnil.