Odpadlická pěchota

19.

Jak se první týden tady vlekl neskutečně líným tempem a člověk z něj měl pocit, že tu strávil pomalu část mládí, druhý se přehoupl šílenou rychlostí. Možná to bylo kvůli tomu, že jsme mezi sebou s Dantem od osudného večera neprohodili ani jedno slovo.

Přísahám, že nepadlo ani písmenko.

Vyměnili jsme si akorát sem tam letmý nejistý pohled, ale rychle jsme ho zase stáhli zpátky, aby k případnému čelení tváří v tvář nedošlo. Bylo mi z toho nepříjemně těsno. Dokola jsem přemítala, jestli jsem něco neřekla, nebo neudělala špatně, až mi z toho myšlenky začaly šílet.

Možná jsem ho urazila? Možná jsem to se svou upřímností přepískla? Možná jsem zabředla do vod, do kterých jsem neměla? Co když jsem mu ublížila a proč mě ta představa, proboha, mrzí?

I Sir Ham a ostatní z toho byli nesví. Byli zvyklí na to, že jsme na sebe od rána do večera otravně štěkali, a teď jsme ani neprotestovali, neuráželi se a plnili poslušně rozkazy bez jediného vysvětlení. Museli jsme působit, jak kdyby nám v pátek večer někdo hodil do pití magický matroš, a dojezdy trvaly déle, než i samotný pachatel očekával.

S plným nasazením jsme ale oba soupeřili pořád. Dante si vytáhl bodový součet za pět dní o celých 500 bodů a já jen o 200. Pomalu a jistě mě doháněl. Jako by kompletně vypnul všechny smysly a jel na robota s naprogramovaným vykřičníkem vyhrát. Čím víc mě chtěl porazit, tím víc jsem ho chtěla v jádru porazit i já.

Takže jsme obměnili naše hádky v tichou válku za jedním účelem.

Jen se vytratilo to prvotní nadšení. Nemotivovalo mě to tolik jako předtím a možná právě proto jsem ke konci týdne odevzdaně polevila. Přišlo mi to celé zbytečné.

Držela jsem se Moea a ostatních v týmu a sblížila se zase o něco víc i s kluky z Danteho party. Už jsem byla definitivně branná součást. Jen mezi námi kapitány bylo dusno. To vlezlé a štiplavé, které se nedalo snýst.

Na konci týdne se tedy přednesl konečný bodový stav a Sir Ham se zatvářil skoro smutně, když ani v ten moment nepřišly žádné naduté komentáře z našich stran. Já jsem se pousmála, protože jsem přece jenom pořád vyhrávala. Dante v mém periferním vidění jen na srozuměnou kývl.

„Tak to dneska musíme pořádně oslavit! Už vedeme druhej tejden!" zvolal bezkonkurenčně největší pařič pěchoty André a velitel zvedl pro milost boží oči ke stropu, když skočil na stůl.

„Co, kapitánko, dáme repete?" zeptal se mě Fabián, který okamžitě ke svému dvojčeti s jinou DNA přiskočil. Já se jen vyhýbavě ošila.

„Určitě můžete. Dneska se ale zdržím," omluvila jsem se pokorně a vstala.

Kluci začali nahlas protestovat a Dante po mně děsně nenápadně pokukoval s menším zamračením. Lokty měl opřené o rozkročené nohy a koukal na mě ze spoda, jako by snad tím mohl zapříčinit, že si toho nevšimnu.

„Nedělej, Karin! I minule si to zabalila strašně brzo!" ozval se i Felix se sténavým nespokojením a já pokrčila rameny, že se holt nedá nic dělat. Na lepší vysvětlení jsem se nezmohla.

Sir Ham tomu zkoumavě přihlížel a já byla připravena k okamžitému útěku, než mě začne vyzpovídávat i on.

Neměla jsem prostě náladu na nic. Nepropadala jsem bůh ví jaké depce, ale chtěla jsem si jen vyčistit hlavu a rozhodnout se, jak to tady celé povedu, když už mě nepoháněla Danteho zášť.

Kluci mě furt přemlouvali, zatímco jsem couvala z jídelny za doprovodu omluvných gestikulací. Nato vstal i razantně mistr Brit a prohlásil, že dneska taky nemá náladu na chlastání. Zastavili jsme se spolu u dveří a mně se smrskly vnitřnosti do nekomfortního uzle.

„Bože, co vám je lidi?!" rozhodil rukama podrážděně Colter, aby se přidal na stranu kaličů dnešního večera. My se na sebe s Dantem mlčky podívali.

Byl to asi ten nejdelší oční kontakt, který jsme za celý týden navázali. Měl zaťaté svaly ve tváři a marně se snažil chladný odstup vehnat i do očí. Jenže v těch bylo vklíněných pár smutných ukřivděných stop a hádala jsem, že jsem je tam dostala právě já.

„Dante nerad hraje hry na pravdu," oznámila jsem tiše během našeho nečinného zírání, které nepřerušilo ani sklápění víček.

První slova mezi námi po celém týdnu a odpustila jsem si i svůj typicky uštěpačný tón. Dante zatnul čelist ještě pevněji, až se mu vysekané hrany zhouply, a já tam všechny nechala s nechápavými výrazy stát.

Z pohledu Sira Hama

Koukal jsem na to, jak nejprve Karinin temperament opouští jídelnu a Dante za ní jen se zkřiveným obočím zmateně hledí. Pak se rozloučil i on, bez svého standardního nabubřelého postoje, za který bych mu sem tam nejradši vrazil, a zmizel.

Bylo mi to podivný. Víc mi vyhovovalo, když se ti dva hádali do krve a já je mohl nekonečně peskovat bez vyhlídky zlepšení. Tahle zhoustlá atmosféra mému starému srdci nedělala dobře.

Zavřel jsem dveře do jídelny a podíval se na to rozjívené stádo, které se zase chystalo ožrat do totální němoty, z níž se pak budou dostávat celý víkend i část týdne.

„Ticho!" křikl jsem do prostoru jídelny a oni okamžitě ustali v hluku a celí zaskočení mi věnovali pozornost. Pokud mi ještě něco zůstalo, byl to respekt. „Tak to vybalte! Co se stalo?" zeptal jsem se jich napřímo tvrdě a oni se začali naráz překřikovat a všemožně strkat. Povzdechl jsem si a podíval se prosky na jediný momentální spolehlivý zdroj.

Moe předstoupil a ztišil svoje kamarády.

„Nevíme. Ale taky nám to přijde dost divný. Nejdřív po sobě štěkali za každou hovadinu, a teď spolu tejden už vůbec nemluví," sdělil mi upřímně a já pokroutil hlavou. Sice jsem tu byl s dospělými lidmi, ale častokrát jsem měl pocit, že tu ve výsledku stejně převychovávám mateřskou školku.

„Ale jinak s náma jsou úplně v klidu. Karin se normálně baví, i Dante se normálně baví. Jen mezi sebou maj nějaký dusno," přidal se do hovoru i Felix, zatímco se drbal na zátylku.

„Bože, co si ty telata zase řekly?" vydechl jsem otráveně a promnul si znaveně obličej.

To jim nedocházelo, že jediné, co je celou dobu na tom druhém vytáčí, je fakt, že se jejich charaktery doslova zrcadlí? Vždyť byli úplně stejní. Působili na mě, jak starý manželský pár, kterému by akorát tak bodla vztahová poradna.

Měl jsem okamžitě jasno. Nebyl jsem žádný terapeut, ale po vojensku jsem konflikty ještě řešit dokázal. Venku byla už tma a do rozednění zbývalo asi osm hodin. To bohatě stačilo k tomu všechno připravit a zapojit do toho i ten líný zbytek. Byl jsem předem připraven na pořádné protesty, ale nedalo se nic dělat. Žádnou přihlouplou telenovelu pro sentimentální ženské v penzi jsem tu nechtěl.

„Tak jo, mládeži. Mám plán. Ale potřebuju pomoct a možná to potrvá celou noc," prohlásil jsem rozhodně a ta hovada začala dokonce sborově kvílet. „Máte při tom povoleno chlastat!"

A touhle jedinou blbou větou jsem si je opravdu získal na svou stranu.