Odpadlická pěchota

3.

Tohle byl fakt ten nejdebilnější nápad ze všech. Že já se nezavřela v hygienicky nezávadném pokoji a nečučela raději několik měsíců do zdi, než abych vyhlížela ze zabláceného úkrytu „protivníky".

Nechtěla jsem si ani připouštět, že pode mnou, nade mnou, kolem a nedej bože i na mně, lezou ty nejhorší možný odrůdy hmyzu. Na potvůrky v Čechách už jsem byla zvyklá, ale tady to byli jejich zmutovaní příbuzní, třikrát tak větší, a klíšťová encefalitida byla oproti tomu, co můžou způsobit oni, naprosté nic. Není divu, že jsem před odjezdem sem absolvovala tolik injekcí a lékařských prohlídek. Doufám, že mě všechna ta očkování náležitě ochrání, abych se nevrátila do Prahy ochrnutá nebo neměla třeba barvu kůže jako šmoula. Kdo ví, co ty mrchy tady dokážou, a já jsem odjakživa přizpůsobená úplně jinému prostředí.

Musela jsem vypadat opravdu vtipně přikrčená v bahně, ale zároveň se štítící si lehnout, aby mi nějaký kroužkovec nezalezl pod tričko. Měla jsem ten mazlavý hnus všude a většinu mého těla zakrýval obří list skáceného mangrovníku. Chyběly mi české lesy, které jsem dobře znala a bylo v nich rozsypané jehličí a houby, jež nevypadaly na to, že se samy od sebe pohnou.

„Do prdele, Jonasi, nemůžeš jít furt za mnou! Musíš hledat svoje číslo!" Zaslechla jsem zhrublý britskej akcent, který mi za několik hodin v tomhle místě vyprodukoval v těle okamžité opovržení. Vykoukla jsem škvírou mezi listím a spatřila Danteho v závěsu s Haugem. Blonďatým Norem, který vypadal, že cizí vegetaci zvládá stejně obtížně jako já. Není divu. Norsko byla bohatá země, která byla ještě rozvinutější než moje rodné Čechy. Musela to pro něj být rána přijet z chladného přepychu do dusné smrště neznáma.

„Bez tebe mě hned dostanou, Dante! Co tu mám asi tak jako dělat? Co když mě kousne ta moucha tse tse a dostanu spavou nemoc?" handrkoval Jonas a já si přikryla ústa dlaní, abych nevyprskla smíchy. Byla to opravdu komická podívaná na nabručeného Danteho, který se snažil být ve hře nejlepším, a na strašpytla Jonase, jenž se ho držel, jak přisáté klíště.

„Jonasi, kurva, seš snad už taky chlap, ne?!" prskl Dante a zastavil se. „Běž se zamaskovat a neposer to! Vzal jsem si tě do týmu jenom proto, že ovládáš orientaci v mapách a s tou diktátorkou bys asi dlouho nevydržel. Tak se prosím tě aspoň snaž!" komandoval ho a mně bylo toho vykuleného Nora trochu líto. Vypadal, že je na Danteho podrážděnost zvyklý, ale i tak se tvářil krapet dotčeně.

„Vsadím se, že by ke mně byla o dost vstřícnější než ty! Jsme tým, máme spolupracovat, nemůžeš hrát jako obvykle jen za sebe!" vrátil mu to nasupeně blondýn a nepřestával se obezřetně rozhlížet po okolí.

„Tak dobře," povzdechl si Dante. „jsme tým, ale v týhle zkoušce musí každej hrát za sebe, aby týmu pomohl, chápeš to? Drž se klidně poblíž mě, ale snaž se bejt co nejvíc nenápadnej a hledat to, co máš. Brzo nás tímhle prozradíš!" ztišil hlas Dante do nepříjemného sykotu a já si podepřela znuděně hlavu. Netušila jsem, co tu mám dělat. Rozhodně jsem teď nemohla vylézt ze své skrýše, protože by si mě Dante jistojistě vychutnal, ať už jsme měli čísla jakákoliv.

„Fajn. Nebudu tě zdržovat. Půjdu víc na západ k zákopům, tam se rozutekla většina," souhlasil poraženě Jonas a Dante kývl. Nor se vyplížil odlišným směrem a já se znechuceně ošila, protože mi cosi steklo na nohu. Měla jsem dlouhé nohavice i rukávy, ale i tak jsem si proti té džungli připadala obnažená.

„Fuj, co to do háje..." zaklela jsem šeptem, když jsem shlédla dolů na svoje kanady, které se bořily do zelené břečky. Do jakýho brčálu jsem to zas úspěšně zabloudila? Měla jsem úplně mokrý spodek kalhot, protože z listů mi na ně kapala neidentifikovatelná tekutina stejné barvy jako měla ta bažina pode mnou. Pokusila jsem se co nejtišeji posunout do suchého bezpečí, ale nejspíš jsem dělala moc velký rámus, protože se Dante vydal sebevědomě mým směrem.