Odpadlická pěchota

16.

Výraz Sira Hama na dvoře, když se dozvěděl konečné výsledky, byl k popukání. Podíval se na Danteho stylem, zda je naprosto zdravý, a ten jen protočil očima a mávnutím ruky mu naznačil, ať se raději na nic neptá.

Přiblble jsem se usmívala, protože mnou projížděla zlomyslná radost. Obávala jsem se, že tu začínám mít až sociopatické projevy osobnosti, ale jestli to bylo ve spojení s Dantem, nepovažovala jsem to za žádný hříšný propad.

„No, tak gratuluju Karin a jejímu týmu k fenomenálnímu výkonu," zhodnotil to nakonec Sir Ham a pak se nejistě podrbal na hlavě. Nejdřív se podíval na Danteho, který se ho snažil co nejefektivněji ignorovat, a posléze na mě. „Jak si to udělala?" zasípal v komickém ohromení a kluci ode mě se zasmáli. Dante jen pokroutil hlavou a ironicky se uchechtl.

„Použila jsem mozek," řekla jsem jednoduše a dotyčný po mně letmo hodil okem. Zazubila jsem se, abych ho nasrala ještě víc, ale on naprosto neměnil svou bezemoční mimiku.

„Dante? Chceš k tomu něco říct?" zeptal se ho stále zmatený Sir Ham a kapitán se zamračil. Pak si promnul čelist, podíval se na mě a následně na velitele.

„Karin byla fakt dobrá. Neměl jsem sebemenší šanci. Její plán neprokouknul nikdo, pomalu ani její spoluhráči. Můžu hrdě říct, že jsem prohrál proti někomu jako je ona. Možná ji nemám rád, ale překvapila mě," pronesl naprosto bez okolků a já povytáhla v údivu obočí.

Nebyla jsem jediná. Všichni včetně Sira Hama si ho přeměřili pochybovačným pohledem, zda-li se z toho celého už nezbláznil. Já na něj čučela jak bezdomovec na teplou postel. O co se tu krucinál jako pokoušel?

„Cože?" vypadlo z velitele bezprostředně a ani moje reakce se dle výrazu nelišila. Chtěla jsem, aby mi nadával, aby byl nasranej, jako ještě před chvíli v lese, a ne aby mě tady chválil jak nějakou bohyni Héru.

„Ano, myslím to vážně. Karin se fakt předvedla. Gratuluju, kapitánko," řekl Dante a obrátil se ke mně čelem a s nataženou dlaní. Nedůvěřivě jsem na jeho ruku hleděla, ale pak do ní opatrně vložila tu svou. Dante mě pevně stiskl a Sir Ham si z toho málem kecnul na zadek.

„Děkuju," hlesla jsem neurčitě a potřásla si s ním. Dante se usmál a pak se zase vrátil do svý původní polohy. Nic divnějšího jsem očekávat fakt nemohla.

„Karin byla ale fakticky moc dobrá! My jsme nestačili s Jonasem ani hlídat!" ozval se Felix znenadání v obraně, poněvadž nejspíš tušil, že mu to Dante dá ještě pěkně sežrat.

Dusila jsem v sobě smích, když jsem si připomněla, jak svědomitě bránili svoje hnízdo, když mě do něj pouštěli pomalu s otevřenou náručí.

„Jo, nestačili jsme nic!" doplnil ho s vehementním přikyvováním Jonas a přikrčený se podíval na svého vůdce.

Dante moc dobře věděl, o co šlo, poněvadž nebyl idiot, ale nechal kluky kupodivu na pokoji. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale ještě chvíli jsem se nechtěla starat o jeho pomstu a užívala si vlastního vítězství.

„No, dobře, dobře. Dejte si rozchod! V jednu se sejdeme na oběd!" zakončil to Sir Ham a popadl svoje věci. Kráčel směrem k budově a vrtěl hlavou. Nejspíš se snažil pořád přijít na to, jak se mi to zatraceně podařilo, ale na zapojení kuchařek rozhodně přijít nemohl.

Rozešli jsme se i my a já se po očku na Danteho podívala. Zíral před sebe s rukama v kapsách. Naprosto odpoutaný od nynějšího dění.

„SAKRA!" zanadávala jsem a obrátila se čelem k lesu. Na něco jsem zapomněla. Kluci se na mě překvapeně ohlédli a já vypálila zpátky k místě činu.