Odpadlická pěchota

21.

Vysmekla jsem se mu.

„Báječný, Dante! Protože nám se asi nic nestane, viď? Jsme uprostřed nějaký neznámý prdele a máme na sobě jenom pyžamo! A v tom ruksaku hádám asi nebude mobil s plným signálem, abychom si kliďáňko objednali uber a pizzu na cestu zpátky, hm?" pronesla jsem s velkou dávkou sarkasmu a přetečeného nasrání.

Byla jsem maximálně rozhozená a taky mě svírala úzkost. Jak jsem mohla úplně sama vydržet ještě dýl tuhle bipolární atmosféru, kterou jsme mezi sebou měli?

Dante v odporu hlasitě zafuněl a rozhodil rukama do stran.

„Můžeš přestat vyvádět?! Děláš, jako kdyby to celý snad byla moje chyba!"

Museli jsme v té pustině a v tom málu, co jsme měli na sobě, vypadat jako dva magoři, kteří právě prchli z pod kudly zfetovaných kanibalů. Ocitli jsme se přímo v jádru Morálního dilema. My dva jsme nedokázali spolupracovat. Ve všech scénářích, které mi prolétly hlavou, tahle situace končila jenom tragicky. Buď smrtí jednoho z nás nebo rovnou obou.

„A není? Kdyby ses nechoval jako malej uraženej fakan, možná by nemuseli všichni tak filozofovat nad tím, proč se spolu nebavíme!" vybouchla jsem už bez sebemenší potřeby se držet, poněvadž horší stádium nás dvou už nastat snad ani nemohlo, a on mě vztekle čapnul za bradu.

V šoku jsem na něj zírala, zatímco mě silně držel.

„Zavři zobák! Kdybys ty neměla furt pocit, že si sežrala všechnu moudrost světa a kdybys mě nesrala od prvního dne, mohlo tomu všemu taky bejt jinak!" cedil ke mně ledově nepřátelsky s prsty pořád obemknutými kolem mojí brady.

Tyčil se nade mnou a svůj stisk ještě víc prohluboval. Nehodlala jsem dát najevo žádné zastrašení. Propalovala jsem ho na oplátku očima a sevřela čelist.

„Opravdu? Možná, že kdyby neexistoval fakt, že seš chronickej lhář, neměla bych potřebu dávat na odiv svoji kurva dobrou intuici!" zasyčela jsem a omotala mu ruku okolo zápěstí.

Prsty o další stupeň přitlačil a vydechl prudce nosem. Byli jsme oba rozpálení z pražícího slunce, které se už dávno vyškrábalo nahoru nad obzor, a palné pohledy, které jsme si vyměňovali, nám akorát tak navyšovaly teplotu v těle.

„Co to do prdele meleš?!"

„Tak si to přiznej, ty frajere! Od začátku je mi to jasný. Kdo tě naučil ten debilní myšlenkovej pochod, že ze všeho ti musí něco kápnout, co? Kdo z tebe vychoval masku sebestřednýho kokota, kterej vždycky svádí vinu na druhý, protože by to narušilo jeho tolik pečlivě vybudovanej vnější postoj?!" odvážila jsem se vychrlit a on ruku rázem stáhl a podíval se do strany.

„Přestaň s tím už! Neohromíš mě tím! Nejsi kurva člověk, jen si na to hraješ!" Dante na mě letmo pohlédl, ale byl furt hlavou paličatě obrácený směrem k lesu.

Nic neříkal, jen si zevnitř hryzal spodní ret. Ani já nečekala, že mu teď a tady budu pálit svoje postřehy do tváře a promlouvat mu do toho jeho zpupného ciferníku. Ale dostali jsme příležitost se po týdenním úmlku konfrontovat, tak jsem ji vzala za pačesy.

„Seš člověk, co další tahá z vody, co podporuje lidi, kterejm se ukřivdilo, co se zastane slabejch a seš ochranář! Ne mistr já-jsem-víc-a-vy-míň! Tak to debilní klišé už zahoď, protože tím akorát boříš to, co je na tobě výjimečný! A kopeš si budoucnost nemilovanýho zmrda, kterej se každýmu za chvíli akorát tak zprotiví!" odfrkla jsem si a se zrychleným dechem ho pozorovala.

To bylo poprvé, co jsem mu otevřela svůj pravý pohled na věc. Shodila jsem hrdost a nechala ho, ať si s tím naloží, jak chce. Měli jsme spolu přežít, a to šlo jedině tehdy, kdy jsme dokázali otevřeně komunikovat.