Odpadlická pěchota

24.

Když jsem se vrátila, Dante tam nebyl. Rozrušeně jsem se rozhlížela všude kolem, ale byla už tma a oheň pomalu vyhasínal. Rychle jsem si tedy dřepla k ohništi a začala ho rozfoukávat. Hlavou mi běhaly intruzivní myšlenky, že mě tu určitě nechal a utekl. Dech se mi zrychlil a cítila jsem, jak se mi po těle rozlévají nepříjemné mrazivky.

To by přece neudělal, nebo jo?

Vzhledem k tomu, že jsem ho tu nechala samotného se stojákem a odběhla asi na deset minut pryč, abych se uklidnila po té neočekávané muchlovačce, ani bych se tomu asi nedivila.

Oheň díky mně zase plápolal a já nervózně přecházela na místě. Nechtěla jsem na něj volat, kdyby tu náhodou byl i někdo další, a tak jsem prostě jen dál pochodovala okolo uhlíků, jak trpaslík při obřadu, a čekala na signál boží.

„Karin!" sykl na mě Dante zpoza keře opodál, ze kterého se zničehonic vynořila jeho hlava. Spadl ze mě rázem všechen ten několikaminutový stres, ale pak se v částech opět navrátil, když jsem si všimla, že se netváří zrovna uvolněně. „Dělej, bal věci! Někdo nás sleduje!" nařídil mi tiše a doběhl ke mně.

Tak takovou reakci jsem po tom všem nečekala.

Nechápala jsem absolutně nic, ale jako robot, jsem začala motat zběsile vlhkou plachtu do batohu. Dante můj pracně udržovaný oheň začal zahazovat mokrou hlínou a já zmateně brala pod ruku všechno, co jsme tu poházeli. Hlavou mi běhalo desítky paranoidních otázek.

Oheň jakž takž uhasl a on se na mě obrátil. Oči mu jiskřily v návalu adrenalinu.

„Máš všechno?" zeptal se mě a silně mě chytl za předloktí. Na konečcích prstů měl zaschlou hlínu. Nejspíš z toho, jak se hrabal z těch houštin.

„Jo, mám. Co se děje?" reagovala jsem v panice, ale neodpovídal.

Místo toho mě začal vláčet ke křoví, ze kterého před chvílí vylezl. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že mě jde znásilnit. Což asi neměl zapotřebí vzhledem k tomu, že jsem mu ještě před půl hodinou dobrovolně rajtovala mezi nohama.

Celá zmatená jsem dlouhými kroky nakračovala a doufala, že nešlapu na ty nejjedovatější živočichy džungle. Mokrá zemina mi prokluzovala mezi prsty u nohou a bylo to příjemné i nechutné zároveň.

Nervy mnou cloumaly, ale sázela jsem na Danteho instinkt a počítala s tím, že mi to později určitě nějak rozumně vysvětlí.

Přikrčil se, když jsme se dostali doprostřed klubka větví, a vzal mě za bradu.

„Jakmile teď vystoupíme na cestu, chci, abys běžela jenom rovně a nejrychlejc, jak dokážeš. Jako když jsme soupeřili na rozcvičce, jasný?" mluvil na mě tiše a já v souhlasu kývala hlavou, nepobírajíc nic z toho, co se děje. „Všechno ti vysvětlím, až se dostaneme z lesa. Když si byla pryč, na chvíli jsem je odlákal. Teď je důležitý, abys běžela, jak nejvíc dokážeš. Budu za tebou, dobře? Nezastavuj se, Karin!" řekl důrazně a převzal si ode mě batoh, aby mi při sprintu nepřekážel.

„Dobře," odsouhlasila jsem a hrdlo se mi sevřelo.

Za jiných okolností bych mu nejspíš odporovala a přidala k tomu i sarkastický urážlivý vtípek, ale docházelo mi, že je situace opravdu dost vážná, když za celou dobu nezměnil svůj nekompromisní výraz.

Popadl mě znovu za ruku a dostal nás na cestu. V ten moment se moje bosý nohy samy od sebe daly do pohybu. Ani nevím, jak jsem tak neskutečnou rychlost vynaložila. Poháněl mě strach z neznáma. Poháněl mě krevní hormon a fakt, že ve mě Dante věří.