Odpadlická pěchota

17.

„První pomoc u vás u obou týmu dopadla přibližně stejně. Dante, ty ses teda moc nesnažil. Možná si ošetřil Karin, ale měl si trochu pomoct svýmu týmu. Craig Higginsovi málem zlomil vaz, když se ho snažil dostat do stabilizovaný polohy!" handrkoval Sir Ham při večeři a Felix se přikrčený nad talířem chechtal svému menšímu selhání. Roy si ještě pořád třel natažený krk, ale bolest naštěstí eliminoval velkou dávkou těstovin se sýrem.
Dante jen se zalomenýma rukama na prsou pokrčil rameny, jako by mu to bylo ode dneška všechno úplně jedno. To jsem mu ale rozhodně nežrala. Nebylo pro něj většího potěšení, než mě vidět prohrávat.

„Proto každýmu týmu uděluju 50 bodů. Příště se víc snažte!" pohrozil nám velitel jako obvykle. „No a Bitvu armád vyhrál s velikou převahou, sám tomu doteď nerozumím, Karinin tým. Po tomhle výkonu si asi opravdu můžete říkat Danteho Malárie, Karin. Uděluju vám 350 bodů a druhýmu týmu 50, podle počtu granátů!"

Můj tým začal v nadšení burácet a já ohromeně s nimi. Tohle bylo snad ještě lepší, než jsem původně doufala. Dante svěsil s povzdechem hlavu na znamení, že vzdal veškerou svou zatvrzelost vůči mojí výhře.

„Karinin tým je teda na první příčce s 1846 body a Danteho... NO, DANTE! S 1296 body," zakončil to Sir Ham kroutě hlavou a já s klukama opět vítězně zabušila do stolu.
Dante na velitele jen beze slov mykal rameny a pohledem ho nejspíš prosil, ať už to dál nerozmatlává.

Sir Ham si vzal svou porci večeře, aby si v klidu mohl zalézt do soukromého kutlochu, a ještě než odkráčel, nezapomněl nás varovat, ať pijeme s mírou a zodpovědností. Pak nás konečně ponechal pátečním radovánkám.

Teda spíš pořádný kalbě v závěru pracovního tejdne.

„Prosím o pozornost!" zvolal André a stoupl si dramaticky na stůl. „Moji věrní alkoholici, nadešel čas oslavit konečně příjezd naší nový členky! Takže se jdeme hezky pěkně poslat do sraček!" zakřičel a my ho odměnili povzbudivým jekotem a třískáním do stolu.

Moe se ujal cajónu na pódiu a začal vybubnovávat známou melodii We Will Rock You od Queenů. Rijk si sedl za klavír a okamžitě se k němu přidal. Zaskočeně jsem sledovala, jak si i Diego bere tamburínu a rytmizuje se svým typickým bezemočním výrazem.

Kdyby se teď z kuchyně vyřítil Santa Claus, asi bych se tomu ani nedivila.

Namísto toho se ale přidaly Camila s Audrey a doprovázely kluky sexy tanečkem, kdy se o sebe třely, jak ryby na jaře.

Přidala jsem se s nimi do hlasitého řevu, který se jen vzdáleně podobal zpěvu, a sledovala Andrého s Fabiánem, jak do rytmu toho rachotu nosí zásoby lahví s pitím na stůl a spokojeně se při tom šklebí.
Poprosila jsem je o kubíčko, a i když to asi nebylo zapotřebí, obezřetně jsem sledovala, jestli mi do drinku něco nevhazují. Věděla jsem, že to byl zbytečný paranoidní pocit, ale těhlech úzkostných stavů jsem se bohužel ještě nedokázala zbavit.

První píseň dohrála a kluci pokračovali dál už tišeji ve svým zajetém playlistu, kterému dominovali staří dobří R.E.M. Já a většina jsme se mezitím přemístili na žíněnky a zbytek, co zpravidla spíš mlčel a jejich jména mi ještě pořádně neuvízla v hlavě, zůstával na svých místech u stolu a klábosil mezi sebou.

Představovala jsem si při pohledu na tohle všechno Sira Hama ve svém pokoji, jak osamotě jí a nejspíš si čte nějakou svou oblíbenou válečnou literaturu, zatímco my si tu důkladně dezinfikujeme vnitřnosti.

Přemýšlela jsem, jestli se necítí třeba sám a jestli třeba nečeká celou dobu na to, až ho přizveme mezi sebe. Ale měla jsem takový pocit, že kdyby opravdu chtěl, tak by tu s námi i byl. Nejspíš byl konečně rád za chvíli právoplatného odpočinku, než zase bude řešit naše peprné maléry. A možná dneska ani nehodlal jít vůbec spát, dokud si nebude plně jistý, že mu nesrovnáme tuhle barabiznu se zemí.