Bez krve

Prolog

„Jsme na místě děti.“

Vzbudil mě hlas mé nevlastní mámy.

Vlastně ten by vzbudil i mrtvého. Byl to ten nejspolehlivější budík na světě jen s tím rozdílem, že zase ranní ptáče moc nebyla. Táhlo jí na 40. rok, ale vypadala tak na třicet. Moc ráda pečovala o své velmi husté po ramena dlouhé kaštanové vlasy s blond melíry, stejně jako velmi hebkou a jemnou opálenou pleť. Svou dietou docílila štíhlé vyšší  postavy na cca 170cm, ale především by vás zaujaly ty temně modré oči.

Táta a bratr byli skoro jak kopie. Měli vysportovanou postavu vysokou kolem 180cm, světle modré oči a bledší pleť. Narozdíl od mámy jim na hlavě rostly zrzavé věčně rozcuchané vlasy, akorát bratr je měl protkané hnědou barvou, nejspíše od mámy.
Bratrovi je podobně jako mně, čili 18 let, tátovi 45.

No a pak jsem tu já. Černá ovce rodiny. Není to tak dávno, co jsem zjistila o adopci. Ještě doteď se s tím moc nedokážu vyrovnat, ale mělo mi to hned trknout, když jsem od nich tak odlišná. Černé po pás dlouhé vlnité vlasy, světle bronzové, skoro až zlaté oči. Bledá pleť, ani hubená, ale ani tlustá postava vysoká tak kolem 165cm. Narozdíl od ostatních členů rodiny, kteří převažovali flegmatickým charakterem, jsem povětšinou byla za melancholika. Introvert s částí extroverta.

„Nico, pojď, budeme vybalovat,“ pobídla mě máma podruhé.

Zbytek rodiny už stihl vystoupit a nahrnout k napěchovanému kufru auta.

„Jo, pardon, zamyslela jsem se,“ tiše odpovím, vylezu z auta a počkám, až kluci vyndají všechny své kufry, batohy a krabice, abych se dostala k těm svým.

Mezitím mlčky pozoruji náš nový dům. Vypadal nově postavený, čerstvě natřený, ale rodiče nás ujišťovali, že ho koupili od jednoho staršího pána, který už tak velký nepotřeboval a šel do menšího.

Velkým pozitivem byl ten les, který se rozprostíral kolem nás. Já jsem velmi měla ráda lesy. V noci se jevil temně a zákeřně, ale stačí si jen zvyknout na tmu a jeví se krásněji než ve dne. Navíc jsme neměli žádné otravné sousedy jako na Floridě.

Další pozitivum bylo, že se s bratrem nebudeme muset dělit o jediný pokoj. Tenhle dům byl poschoďový a moc místností mu nechybělo. Kuchyň, obývací pokoj, toaleta s koupelnou, první pracovna a ložnice v přízemí, druhá pracovna, tři pokoje a knihovna v poschodí. To ještě nepočítám v podzemí garáž.

Negativum jsem zatím našla v barvě omítky a střechy s taškami. Hráškově zelená. Střešní tašky alespoň byly do oranžova, stejně to úplně třískalo do očí. Stejně jako okna. Měla zastaralý dřevěný oranžově přetřený rám a byla dvojitá. Takže než se mohl člověk nabažit čerstvého vzduchu, umře stářím, než to všechno otevře, kort s tou kličkou.

„Zajímavý, že?“ ani jsem si nevšimla, že se za mnou ocitla zase máma a stiskla mi rameno.

„Ta barva je s prominutím příšerná,“ podotkl bratr James, který se též na moment zastavil, aby zvenku prozkoumal náš nový dům.

„Nebojte, máme v plánu to trochu předělat. I okna by potřebovala. Ale hlavní je, že tam máme zdroj tepla i pitné vody,“ zasmál se táta Aiden a vyložil další krabice.

„Tepla myslíš krb nebo kamna?“ pochybovačně svraštím obočí a odtrhnu zrak z domu na rodiče.

„Nejspíše tě překvapíme, ale je tam topení. Jediný krb je akorát v obývacím pokoji, protože je s Rachel máme rádi,“ s úsměvem mi odpověděl.

„A co elektrika a WiFi?“ zajímal se bratr, načež se ušklíbnu. Typický James. Tam kde není WiFi, neexistuje.

„Též jsou tyto věci zprovozněné, neboj zlato,“ pobaveně odpoví máma Rachel a vezme do rukou pár svých věcí.