Bez krve

27. Přiznání

Sleduji, jak moje milovaná vlčí alfa rozdává poslední úkoly své smečce. Bylo na něm znát, že má o ně strach, ikdyž věděl, že jsou dost silní a že trénovali každou volnou chvíli. Napětí mezi všemi celkem rostlo, rovněž i nervozita. Všichni měli jistotu, že s vlky jim rostly šance na přežití, avšak též je to nechávalo v nejistotě, protože novorozenců nebude málo.

A jak říkal Jasper, armádě novorozenců se nevyrovná ani armáda Volturiových.

V okolí prostorné zelené mýtiny už byl roznesen můj a Bellin lidský pach, respektive jsme naší krví potřísnili kde se co dalo, aby to jo mělo efekt. Zbývalo už jen nás vzít do hor, kde budeme po čas bitvy. Mě má vzít James, Bellu Jacob.

Nelíbila se mi však představa, že budu někde sedět na zadku, zatímco ostatní budou nasazovat svůj život. I Bella byla toho názoru, že si takhle výpomoc úplně nepředstavovala.

„Několik dní příprav a já si budu válet šunky,“ pronesla vedle mě brunetka a sledovala, jak i Cullenovi si rozdávají posledních pár rad.

„Jako kdybych je už tak neměla dost velké,“ utrousím, za což mě počestuje překvapeným a zároveň pobaveným pohledem.

„Ty a velké šunky? Oproti tobě by byly i kočičí šunky tlusté,“ pobaveně jí zauckají koutky.

Tiše se zasměju a odtrhnu zrak od Sama. Protože ten vypadal, jako kdyby nás slyšel a trochu se ušklíbl směrem k nám.

„Jak jsi vůbec na tom? Zvládneš to na horách?“ začala mluvit z jiného soudku Bella.

„Jsem si jistá, že ano. Díky krvi od bratra se cítím silnější a zdravější, než kdykoliv předtím. Carlisle říkal, že se mi i dokonce zlepšily laboratorní hodnoty,“ pousměji se. „A taky mi je konečně teplo a ne zima jako za posledních pár dní.“

„To je dobře. Nepřekvapilo by mě, kdyby tvůj bratr by byl dokonce lékem na to všechno,“ pokýve hlavou Bells.

„Od té doby, co mi poskytl krev, se změnil o mnohem k lepšímu. Co my víme, třeba se to konečně i srovná všechno mezi námi,“ dělalo mi to upřímně radost. Dokonce i přes jeho kolapsy při pohledu na jehly mi byl ochotný darovat krev.

A to už je pokrok.

James ve své vlčí černobílé podobě ke mně zrovna hodil svou velkou chlupatou hlavou a jako kdyby se ušklíbl.

No jo, aby mu sebevědomí nevzrostlo....

„Trochu mi dělá obavy, co mají v plánu Aiden s Rachel,“ pak si povzdechnu a nervózně si promnu ruce.

„S tím si nelam hlavu. Všechno jako vždycky vyřešíme,“ povzbudila mě Bella a stiskla mi rameno.

V tu chvíli k nám už přicválali dva celkem odlišní vlkodlaci a dloubli do nás svým čumákem, že už je čas. Naposledy se podívám po Cullenových a pak Samovi, který zrovna upíral svůj starostlivý zrak ke mně, a kývnu na rozloučenou. V duchu jim všem popřeji ještě hodně štěstí, s Bellou si opatrně sedneme na hřbety vlků a opustíme brzy mýtinu.

Zrak jsem pomalu měla zamlžený od slz, které se mi vehnaly do očí při tak velkým větru, když James pode mnou běžel nadměrnou rychlostí, jako kdyby šlo o život. Naštěstí se snažil běžet lesem tak, aby mi nízké větve nešlehaly do obličeje. Netrvalo pak ani dlouho, z lesa jsme se dostali na kopec a z něho mezi skalky, co už se nacházeli na horách.

Na dané místo jsme dorazili jako první. Už tam dokonce byly vyskládané stany a rozdělané tábořiště, abychom hned nezmrzli. Ikdyž v případě Jacoba a Jamese to je prakticky nemožné.