Bez krve

7. Zaseknutý čas

„Ach, ty tu fakt chyběli,“ zafuním, během sekundy se objevím těsně v její blízkosti a než stihne zmáčknout kliku, už je v mé náruči. „Drž se pevně.“

Pak s ní vyskočím z okna a běžím směrem do nitra města. Je mi jasné, že v lese už jsou rozmístěné vlčí hlídky, takže by byl špatný nápad tam jít. Nebo alespoň jsem to posuzovala z toho, co jsem zatím o té smečce slyšela.

A jak rozumně vypadal pohledný svalnatý Samuel... Bože, už zase?!

Co bylo překvapující, chuť vysát Bellu úplně zmizela. Dokázala jsem to tak potlačit, že to bylo úplně pryč. Jedna věc mi však nedošla. Kvůli tomu, že jsem slábla z nedostatku krve, stávala jsem se pomalejší a s menší výdrží. Proto za sebou zaslechnu minimálně dvoje kroky a křik, co se nebezpečně rychle přibližovaly.

„Bodl by mi nápad, jak je setřást,“ zamumlám v tom spěchu, skočím na střechu jednoho domu a začnu přeskakovat na ty další.

„To já jsem ta unesená, vzpomínáš?!“ zakřičela Bella vyčítavě, měla pevně zavřené oči a držela se mě.

„Jojo, promiň, nevím, co mě to vlastně popadlo,“ vydechnu, přeskočím na další střechu a seskočím na zem.

V tom vlivem prudkého nárazu velkého chlupatého zvířete dopadnu na asfalt. Snažím se být pod Bellou tak, aby si neublížila a když ji někdo vzal do náruče a odnesl, hned se seberu na nohy, abych ji vzala zpět.

Jenže v tom doběhnou i jiní vlci a vlčice a povalí mě na zem. Vrčeli a obklíčili mě. Vrčení jim oplatím, skrčím se do bojového postavení a prvního nejbližšího vlka od sebe odhodím. Ostatní na mě skočili vzápětí, ale hned je ze sebe drsně setřesu, až zakňučeli a já se rozeběhnu za tím, kdo unesl Bellu.

Spěchám za jejím pachem, který se více vzdaloval, než jsem chtěla. A jsem na něj tak zaměřená, že si nevšimnu postavy stojící uprostřed silnice. Jednu chvíli běžím za Bellou a v druhou chvíli visím ve vzduchu a cítím, jak mi zakřupalo v krku.

„Díky, že jsi nám tu práci tak ulehčila. Teď už zbývá se tě jen zbavit a více zaměstnat tu ubohou smečku,“ zrzavá upířice mě držela pod krkem a více zesilovala stisk. První věc, která mě upoutala, byly její červené oči. To znamenalo, že se živí lidskou krví a rozhodně nevypadala přátelsky.

Nebyla jsem už vůbec silná. Naopak. Neměla jsem dlouho žádnou krev a cítila se o dost slabší než obvykle.

„Je mi jedno, kdo jsi, ale Belle neublížíte!“ zachraptím a snažím se marně z toho stisku dostat.

„Vážně? A kdo si myslíš, že ji teď zachraňuje? Laurent s ní uteče, kam nikdo nebude moct a vyřídí to,“ zlomyslně stáhne rty.

Moment, kdožeto?

Když už chce stisknout můj krk úplně, stane se pro mě zázrak. No zázrak... Všichni zamrznou na místě. A i přibíhající vlci. Zase. Jako v nemocnici tenkrát. Na nic však nečekám, vykroutím se z jeho stisku a rozeběhnu se po pachu.

Během chvilky vidím, jak snědý muž s černými dredy a červeným pohledem, nejspíše Laurent, má nakročeno utéct do lesa. Jenže pravděpodobně zamrzl v polovině běhu. Hned si převezmu Bellu do náruče a sama zmizím v lese. Po chvíli hledání nějaké skrýše dokonce najdu obrovskou skleněnou vilu.

Vypadala opouštěně a přesto tak moderně. Jako kdyby si někdo plácl přes kapsu, nějaký miliardář, a po koupi vily umřel. No ono v ní bylo dost vidět místností, kdo by šel kolem, hned by věděl, kde dotyčný je. Pak už ho stačilo jen odpravit.

Povytáhnu obočí a zkusím vzít za kliku, jen co dorazím ke dveřím.

Odemčeno? Tak teď už to je opravdu podezřelé.

Začichám, ale nikdo doma nebyl. Tak pokrčím rameny, vejdu dovnitř a dostanu se do prostorné místnosti s klavírem i věcmi na sezení. Proč nevyužít majitelovy hlouposti nebo sklerotismu, že nezamknul. Tam na pohovku položím Bellu a přemýšlím, jak bych ji mohla tak rozpohybovat.

Její zděšený obličej směřoval momentálně ke stropu, rukama se objímala a nohy měla pokrčené. Přesně takový postoj, v jakém ji Laurent unesl ode mě.

Co mě to vlastně vůbec napadlo?

Unést ji z domova a tak vydat napospas nebezpečí... Já vážně dneska absolutně nepřemýšlím mozkem. Nejdříve ten pitomý nápad, že ji vůbec navštívím a teď tohle...

Povzdechnu si sama nad sebou, kleknu k ní a natáhnu nad jejím tělem ruce.

Když šel záhadné čas zmrazit, musí jít i rozmrazit ne?

A já už tak pociťovala velkou únavu a ztrátu energie, bylo by dobré, kdybych to všechno rozpohybovala hned nebo městečko Forks zůstane na pár hodin mrtvé. Nebo dnů?

Nevím, jak dlouho ještě vydržím...

Přivřu trochu oči, aby se mi lépe soustředilo. Poté si vybavím ty dvě chvíle, kdy se mi povedlo zmrazit čas a pokusím se o pravý opak. Ruce už se mi z toho klepaly, tělo už pomalu neposlouchalo, ale pokouším se dál.

Leknu se znenadání toho, jak se mi zhoupnul před očima svět. Proto hned přestanu a snažím se to rozdýchat.

„Sakra práce,“ vydýchávám a zapřu se o stehna. „Člověk se snaží napravit své chyby a ono to jde horko těžko.“

Ještě jednou vydechnu a pomalu si stoupnu. Na Belle nebyla žádná známka toho, že by se mohla hýbat.

Co jsem vlastně čekala...

Celé to bylo jako zázrak, co přichází v pravý čas a pak zase odejde.

Dojdu si do místnosti, co vypadala jako kuchyň a opláchnu obličej studenou vodou. Moc mi to nic neudělalo, ale měla jsem z toho lepší pocit a to se počítá.

Nakonec zase přijdu k Belle, kleknu k ní a zopakuji to co předtím s nataženýma rukama. Jenže to se cítím už radikálně oslabená a malátná.

Vlastně už nevím jak, ale najednou jsem se ocitla tváří na zemi a okolní svět mi zčernal.

Ahojky všem! 💛

Omlouvám se, že je to dneska trochu kratší a hlavně takové celkem slabší než ostatní kapitoly, jen dneska moc nestíhám. O důvod navíc, proč už nevydávat v neděli 😂

Tak doufám, že alespoň trochu si počtete a uvidíme se zase💪

Vaše Reb💞

Slova: 982