Bez krve

23. Opatrný Sam

„Pomalu, nikam nespěchej, však tvůj bratr počká,“ už poněkolikáté mě napomene Sam.

„Jsem v pohodě, neboj. Carlisle mě dal do kupy tak, jak to jen šlo,“ mírně se pousměji, dojdu pomalým tempem ke dveřím baráku, kde bydlel v rezervaci James a jemně zaklepu.

Sam byl stále blízko mě připraven kdykoliv zakročit. Mohl uběhnout tak týden od mého probuzení a ani na chvilku se ode mě nehnul. Sužoval ho neustále strach, aby ten daný den nebyl poslední a obskakoval mě jako princeznu.

Ze začátku jsem mu za to byla opravdu vděčná, poněvadž jsem měla zesláblé tělo. Ale jakmile jsem nasbírala zase sílu, už jsem se tak komfortně necítila. Myslela jsem si, že do dokonce Sam přehání, proto jsem si s ním posléze musela vážně promluvit. To už pochopil a trochu to zmírnil, ale přesto stále byl na pozoru.

„Veronico?“ ve dveřích se objevila překvapená hlava Jamese.

„Au, to bolelo,“ zavtípkuji nad tím, jak mě oslovil.

Nikdy mi neřekl jinak než Nico nebo Vern. A teď? To je mezi námi takový chlad, až by mi drkotaly zuby, kdybych to nemyslela metaforicky.

„Co tu děláte?“ pak si všiml i Sama a kývl na pozdrav. Vypadal však nejen zaskočeně, ale i mírně nervózně. Zaslechla jsem, jak jeho srdce divoce bije.

„Nemohu navštívit svého bratra?“ nakloním hlavu na stranu a opřu se o zídku vedle dveří, když už nás nechtěl vevnitř.

„Copak? Nevlastní otec tě omrzel, tak jsem teď dobrý?“ rázem jakoby přepnul, až mi z toho píchlo u srdce.

Tohle snad bolelo více než to oslovení...

„Jamesi, přestaň, moc dobře víš, že to tak nebylo,“ vložil se do toho Samuel a o krok se k němu přiblížil.

Já mezitím zmlkla a sklopila pohled. Veškerá naděje o optimismus ve mně vymizela společně se snahou o odlehčení atmosféry.

„To je úhel pohledu Same. Nebýt Veronicy, neuvěznili by mě a málem bych nezemřel,“ oplácel mu stejně tak tvrdý pohled jako Sam jemu.

„Poslyš, Jamesi, snažila se s tebou promluvit už ráno, kdybys nebyl paličák. Chce ti to všechno vysvětlit, navíc opravdu neznáš všechna fakta,“ v Samovi to vřelo, cítila jsem to. Musel se hodně snažit, aby nedal Jamesovi do tlamy.

„To je dobrý Same, nemusíš mě omlouvat,“ pro jistotu mu stisknu s citem paži, aby nepustil toho nespokojeného vlka ven.

„Když už jsme u toho. Proč teď tak najednou chceš se mnou mluvit? Měla jsi na to takové 3 týdny, ale přišla jsi až dneska. Trvalo ti vymyslet všechny ty výmluvy?“ můj bratr si prostě musel rýpnout.

„Ty idiote, ona málem umřela!“ vyhrkla ze sebe jeho alfa.

„To já taky a přesto jsem se postavil na nohy dříve než ona,“ vyštěkl nazpět.

„Ale ona už nemá č-“

„Dost, dobrý,“ hned si stoupnu mezi ně a Samovi zacpu pusu.

Nechtěla jsem, aby o tom vůbec bratr věděl. Přála jsem si, aby si mě pamatoval jako zdravou tvrdohlavou dobrosrdečnou sestru a ne jako umírajícího chcípáka.

„Jamesi, naposledy tě žádám. Mohu si s tebou prosím promluvit? Je to moc důležité,“ pak připojím tuhle větu.

Jeho obličej vypadal znovu zaraženě, co to vlastně můj přítel chtěl říct. A proč to je tak důležité.