Bez krve

22. Neodejdu, dokud nebudete v bezpečí

„Nico...,“

Šepot se nesl černotou a jeho ozvěna byla slyšet ještě pár sekund po tom. Nemohla jsem otevřít oči. Nemohla jsem pohnout svalem. Nemohla jsem nic. Jen naslouchat a držet se toho, co připomíná realitu.

„Bojuj....,“

Znovu zaslechnu ten šepot. Jeho ozvěna snad byla ještě delší. Do toho mě postupně obklopoval chlad. Začalo to na konečcích rukou a nohou. Pak to postoupilo směrem ke středu mého hadrového těla.

„Máš na to, no tak!“

Hlas byl naléhavější. Donutil mě zamyslet se, co se to vlastně dělo. U upíra samozřejmě bylo normální, že nedýchal, srdce mu netlouklo a teplotu mě velmi nízkou. Ale teď mi to přišlo tak kontroverzní. Jako kdyby mé tělo to zrovna nepožadovalo. Chtělo něco jiného.

„Snaž se Vico!“

Náhle mnou projel bolestný výboj, který mě vtáhnul do reality za hlasem. Tedy, alespoň myslím, že za tím hlasem. Tělo se mi propne do luku, zhluboka nadechne a srdce začne divoce bít.

„Panebože, je zpátky!“ tomu hlasu se ulevilo.

Moment, vždyť ho znám. To je ten anděl, který mi nabízel ruku, jenže mi těsně proklouznul. Snažil se celou dobu o to mě svou naléhavostí přivést zpět z té chladné temnoty.

Chlad v tu dobu zase ustoupil a nahradilo ho teplo. Tentokrát se mohu nadechnout, slyším své srdce bít. Pocítím tlak na ruce a mírnou bolest na hrudi.

Jak je vlastně možné, že toho všeho je mé tělo schopné, když jsem upír?

„Veronico, slyšíš nás?“

K tomu anděli se přidal druhý. Připojil se i krátkodobý jemný tlak na rameni.

Jak jim mám dát vědět, že je slyším?

Velmi ztěžka se pokusím pootevřít oči, jenže světlo kolem bylo až moc ostré na mé unavené oči. Tak alespoň pohnu rukou, na které cítím onen tlak.

„Vnímá,“ zamumlal ten druhý a přitom zašustila něčí látka oblečení.

Je zajímavé, že o vylepšený sluch jsem nepřišla. Stejně jako čich, poněvadž cítím poblíž sebe někoho, kdo opravdu páchnul jak mokrý pes.

„Vnímám jak můžu,“ zachraptím a tentokrát se mi pomalu povede otevřít oči, které si už zvykly na to nepříjemné světlo.

„Velmi dobře Veronico, vítej zpět,“ nade mnou se objevil obličej Carlisle.

Změnil se. Neměl už tak podezíravý a zklamaný výraz, ovšem v očích jsem viděla hluboký zármutek. Pravděpodobně stále ze ztráty Rosalie.

„Tohle už mi nedělej, ano?“ vedle něj se objevil pro změnu Samův obličej. Celý šťastný a s velkou úlevou. Po vzteku ani památky.

„Nic neslibuji,“ slabě se pousměji. Přepadla mě ovšem nejistota, jak se zachovat.

Pár hodin zpátky by mě zapálili raz dva. Teď jsou tak moc starostliví a přátelští...

„Dlužíme ti velkou omluvu Vern a pochopíme, když nám to nikdy neodpustíš,“ než se vůbec na něco zeptám, začne Carlisle sám od sebe.

Mezitím mi zvedne lůžko tak, abych mohla pololežet a polosedět zároveň. Všimla jsem si, kolik přístrojů kolem mě bylo, stejně jako infuzí. Což byla taky jedna velká hádanka.

Tohle upíři přece nepotřebují....

„Carlisle má pravdu. A ani nevíš, jak toho hluboce lituji,“ přitakal Sam a jemně mi stiskl ruku, kterou celou dobu držel.