Bez krve

17. Nedávám vám sbohem

Cítila jsem v sobě tolik rozvířených emocí, že jsem skoro zaúpěla, jen co narazím ve svém pokoji na poněkud rozrušenou Alice. Poslední, co jsem tak potřebovala, se zhádat s mou nevlastní sestrou. A zrovna jí jsem nechtěla ublížit, proto na moment zavřu oči, párkrát se nadechnu a vydechnu, zatnu a zase povolím ruce v pěst a až teprve potom zase otevřu na ni oči.

„Viděla jsi to, že?“ potichu hlesnu a pomalými kroky se dostanu ke dveřím skříně, zatímco mě smutně sleduje.

„Viděla a teď i slyšela,“ přitakala, ale ani se nehnula z místa u okna. „A nechtěla jsem ti to říct, protože některou budoucnost nemohu změnit. Navíc jsem ve skrytu duše ještě tajně doufala, jestli si to nerozmyslíš.“

Zastavím se na místě, jak zoufale to vyznělo.

Alice velmi těžce snášela odchody ostatních členů rodiny, ať už byly jakékoliv. Brala nás všechny jako vlastní a to pouto nechtěla ani za mák přestrhnout, i kdybychom provedli cokoliv.

Zaplavila mě tak velká vlna výčitek, až sklopím zrak.

„Víš moc dobře, že jen tady jsi měla pevné zázemí. Cítila se v bezpečí. Našla v nás rodinu, kterou sis vždycky přála a-“

„Alice?“ v momentě ji zarazím, prudce otočím čelem k ní a zamračím se. „Proč teď zníš jako Jasper?“

„Tak samozřejmě že i on nechce o tebe přijít. Viděl v tobě sobě rovnou parťačku. Měli jste společnou vlastnost se postupně učit sebeovládání,“ moc dobře jsem viděla, jak se to snaží zamluvit. Ovšem neunikl mi její mírně nervózní podtón.

„Jaspere přestaň s Alice tak manipulovat nebo najdu tu tvou skrýš, odkud nás ovládáš a kopnu tě do zadku!“ celkem nahlas vyhrknu, jen co si spojím všechny souvislosti.

„Cože? Ty si jako myslíš, že tohle všechno je Jasper a nevěříš, že tě nechci ztratit, jo?!“ Alice to mírně dopálilo. Celkem zklamaně ode mě odvrátila zrak a otočila čelem k oknu.

„Tak jsem to Alice nemyslela. Ale jen uznej... Mluvíš teď úplně jinak, tohle bys nikdy neřekla. Navíc nikdy jsem nikomu neřekla, jak se zde cítím takže to musel ze mě cítit jedině Jasper. A toho před chvílí se vsadím naverboval Carlisle. Jak jinak...,“ omluvně pronesu, ale pak celkem naštvaně dopovím poslední věty.

„Promiň, neměl jsem jinou možnost.“

Samozřejmě... Ze dveří od koupelny vylezl provinilý Jasper, Alice se v mžiku vzpamatovala, párkrát zmateně zamrkala, otočila se k nám a projela nás nechápavým pohledem.

„Můžete mi říct, co tady všichni tři děláme? A proč chceš najednou odejít Veronico?“

„Stará známá Alice je zpět,“ utrousím, otevřu skříň s začnu z ní vytahovat oblečení.

„Nico, měj rozum, Carlisle má prostě jen špatné období teď. Nemůžeš kvůli jedné hádce hned odejít,“ Alice ke mně přešla a položila mi dlaň na rameno, načež hned ztuhla a vytřeštila oči.

Zmateně zamrkám a nejistě ji sleduji.

„Alice, jsi v pořádku?“ vyhrknu a zachytím v pádu dříve, než si stihla ublížit.

„Lásko?“ taky se starostilvě přidal Jasper a posadil ji na postel. Do ruky jí dal pero a tu pak navedl na papír na mém stolku, u kterého byli.

„Vize?“ odtuším, přehodím oblečení přes dveře skříně a přejdu k nim.

Oni teď byli důležitější než nějaké balení. Měla jsem o brunetku strach, protože vize evidentně vypadala velmi divoce.