Bez krve

11. Dietní následky

„Auh! Proč máte všichni tak tvrdé tělo!“ zanadávala Bella, když se skrčila pod návalem bolesti její ruky, se kterou teď třepala o sto šest. Edward na to nejistě koukal, zmatený, co se to právě stalo.

Emmet nadšeně zapískal a začal tleskat. Rosalie se prudce postavila na nohy, že někomu pomůže, ale nevěděla komu. Esme se postavila k ní, Belle věnovala starostlivý pohled. Jasper se zdál být pobavený.

Jedna věc však nedošla nikomu. Belle se povedlo rozbít klouby tak, že vytryskla krev.

Celá se napnu a zadržím dech. Probudilo to tak nesnesitelné pálení krku, až to zabolelo. Mé oči musely snad o odstín ztmavnout.

„Odveďte Jaspera a Veronicu ven,“ málem jsem zapomněla, že mě stále někdo držel a ten někdo byl Carlisle.

Musel hned vycitit z mého postoje nebezpečí. Jasper už na tom byl též podobně. Pobavení přešlo a zornice se mu rázem rozšířily.

Edward si hned stoupnul před Bellu a Emmet zachytil včas Jaspera. Carlisle mě předal Rosalie a Alice, sám šel k Belle a Edwardovi.

Potom nevím, co se dělo, poněvadž jsem byla odvedena ven, kde jsem v klidu  dýchala čerstvý vzduch. Jasper s Emmetem šli na lov.

„Na to, že to byla krev, si myslím, že se Veronica držela,“ prořízla to napjaté ticho mezi námi Alice.

Překvapeně se na ni podívám a posadím na schody, co měli před vilou. Ještě stále mi doznívalo pálení v krku, ale už to nebylo tak hrozné jako vevnitř.

„Ikdyž to nerada přiznávám, něco málo pravdy na tom je. Neskočila jsi hned na ni,“ trochu neochotně přiznala Rosalie. Trochu si však myslím, že na ni Alice házela pohledy, aby to řekla.

A ne, vůbec to neznělo dvojsmyslně.

Jen jsem to neviděla, protože zrak zabodnu zase do země. Moje tělo opět málem zklamalo. Nechybělo málo a to monstrum málem vyplulo napovrch.

„Je mi ze sebe na nic,“ zabrblám, abych navázala na předešlou konverzaci.

„Nemá proč Nico. Viděla jsi, že přece i Jasper s tím měl menší problém a to už je zkušenější,“ Alice zněla tak nadšeně, skoro až hrdě. Pokoušela se mě uklidnit povzbudivým stiskem na mém rameni.

„Ale jestli cítíš, že to nezvládáš, můžeme se zase vrátit k lovu. Věř mi, že to pomůže,“ navrhla Rose, ale vzápětí divoce zavrtim hlavou. Nechci zabíjet.

„Jestli ti jde o zabíjení, tak to nech na nás a my ti jen jídlo přineseme.“

„To nemohu po vás chtít,“ zamračím se.

„Ale prosím tě. Budu tu hned,“ Alice to samozřejmě brala jako souhlas a už jí nebylo.

Nechala nás tu samotné s Rose. Nestihla jsem ani nic namítnout a povzdechnu si.

Přesně tohle jsem nechtěla. Začala jsem si sobě nadávat, že jsem neřekla něco jiného nebo prostě ne.

„Stále mě bereš za velkou hrozbu? Předpokládám, že po tom fiasku asi jo,“ pokusím se navázat konverzaci s Rose, abychom jen na sebe nezírali.

Upře na mě zrak a nadechne se k odpovědi. Nic však neřekne. Rozmyslela si to. Pak odvrátí pohled do lesa.

„Ne, myslím, že naopak. Tím fiaskem jsi dokázala, že se vážně snažíš . Že máš jako jeden z mála upírů takzvaně srdce na správném místě, pokud bychom nějaké měli. Nechceš ani zvířata zabíjet, jen aby ses nakrmila,“ zamyšleně po několika minutách ticha, pronesla. Už jsem ani nemyslela, že odpoví, proto mě mile překvapila.