Bez krve

20. Ztráta

„Zabiju tě!“

„Tak tohle jsem od tebe vážně nečekal...“

„Zklamala jsi mě Veronico... Vážně jsem ti věřil...“

„Jen abys věděla, byla to od tebe pěkně hnusná podpásovka. Měla jsem tě za sestru!“

„Já ti říkal, že je brzy na to, aby ses od nás odstěhovala.“

„Nesnáším tě z celého srdce! Tebe a tu tvou pitomou posedlost diety! Nebýt tebe, ještě by žila!“

Před očima se mi neustále přehrávají předešlé okamžiky. Zklamané nenávistné a zoufalé tváře mých nejbližších.

Oprava, bývalých nejbližších.

Píská mi v uších z toho, jak rychle běhám. Zornice rozšířené adrenalinem a určitě by byly zaplavené slzami, kdybych nebyla upír.

Za sebou slyším dopady tlap i nohou několika postav. Snaží se se mnou držet tempo a v nejlepším případě dohonit, ale nemohu se nechat jen tak chytit.

Ne nespravedlivě.

Kdybych bývala věděla, že to celé byla jedna velká past....

*o hodinu dříve*

„Tak vedeme komplice Aidena, můžeme začít vyslýchat.“

Jen co se všichni dostaneme do vily Cullenů, dá o nás Carlisle hned vědět. Jenže už při vstupu bylo znát, že se něco stalo. Slyšeli jsme vzlyky, zoufalý výkřik a i tupé rány, jak se někdo snažil vybít zlost na zdech.

„Rosalie? Bello? Jaspere? Alice?“ zmateně zvolal znovu Carlisle, ale odpovědi se mu stále nedostávalo.

Já, Sam, Emmet i on jsme po zajištění neznámého pomalu vcházeli do obýváku, který okupovali všichni. Bella s otcem, Alice s Jasperem, Edward, Esme, James a Jacob.

„Jak jsi to mohla udělat?!!“ jen co vkročím i já, po mně vylítne Alice, hodí se mnou o zeď, až to zadenělo a přišpendlí mě tam. Vztek smíchaný se zármutkem jí jen čišel z očí. Poprvé v životě jsem ji viděla v tomhle stavu.

„Alice!“ zaskočeně vyhrkl Emmet a i se Samem ji ode mě odtáhli.

„Jak jsem mohla udělat co?“ promluvím ještě stále v šoku z toho, co se tu dělo. Projedu celou místnost pohledem, než narazím na tělo ležící na pohovce obklopené téměř všemi přítomnými. Neviděla jsem do tváře, ale podle postavy šlo o ženu.

Nikdo najednou nedokázal dál mluvit. I James se na mě díval zklamaně. Všichni vypadali, jako kdyby mě měli za vraha. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

„Alice, co se stalo?“ Sam s Emmetem opatrně pustí černovlásku, když se postupně uklidnila. Zároveň ji starostlivě sledují a čekají, co z ní vypadne.

„Rosalie...,“ Alicin obličej se zkřiví do takové bolesti, až mi píchlo u mrtvého srdce. „Rosalie je mrtvá... A může za to ona!“ pak na mě vztekle ukázala.

„Cože?“ zalapu po dechu a ani se nehnu.

Rosalie nežije? Já za to mohu? Proč mi nic nedává smysl a všichni jen obviňují mě?

„Vize mi přišla strašně pozdě. Než jsem stihla dorazit, už se nehýbala. A ty jsi jí bez slitování odtrhla hlavu!“ Alice se podlomily kolena, Jasper však byl naštěstí dostatečně rychlý, zachytil ji a schoval v náruči.

„Je to pravda?“ hlesl do toho Sam.

„Zachytili jsme její pach a Bella zahlédla za okny černé vlasy. Rosalie šla zrovna obejít vilu, jestli je všude čisto a toho Veronica využila. Byla strašně rychlá, nestihli jsme ani vyjít,“ odvykládal to všechno Jared.

James se nezmohl ani na slovo. Stále mě nevěřícně probodával pohledem a zrychleně dýchal.

„Ty jsi taková svině!! Zabiju tě!“ Emmet se v tom vzpamatoval z prvotního šoku a vrhl se na mě jako před chvílí Alice.

„Počkej, Emmete, počkej! To jsem nebyla já! Přísahám! Vždyť jsem byla stále s tebou a Samem!“ prosím ho a snažím se nějak bránit, ale on mě chytne pod krkem a zvedne do vzduchu.

Nikdo se ho nepokusil zastavit. Nikdo už neměl ve mně důvěru. Absolutně nikdo.

„Nebyla jsi stále s námi,“ bez emocí pronesl Sam. „Když ten neznámý napadl Emmeta, mohly uběhnout tak 4 minuty, než jsi k nám doběhla a pomohla. Zklamala jsi mě Veronico... Vážně jsem ti věřil.“

Vrhnu na něj zoufalý pohled a rukama se snažím uvolnit silný stisk vzteklého Emmeta.

„Takže ten neznámý měl odlákat pozornost,“ nevěřícně vydechl James. „Tak tohle jsem vážně od tebe vůbec nečekal.“

„Já to nebyla, vážně!“ vzlyknu, ikdyž úplně k ničemu. Jednak žádné slzy nemáme a jednak mě nikdo neposlouchal.

„Já ti říkal, že je brzy na to, aby ses odstěhovala,“ promnul si kořen nosu Carlisle.

„Ale-“

„Jen abys věděla, byla to od tebe pěkně hnusná podpásovka. Měla jsem tě za sestru!“ ještě na mě vyjela Alice a zase se schovala k Jasperovi.

Už toho bylo moc. Došlo mi, že mi nikdo neuvěří, ani kdybych se stavěla na hlavu. Všichni věřili tomu, že jsem jim zabila člena rodiny. Ach Rosalie... Kdybych měla příležitost si ještě s tebou promluvit...

Sesbírám všechny své zbylé síly, nohama kopnu do Emmetovy hrudi, čímž ho od sebe odmrštím a sebe uvolním. Pošlu na něj ještě skříňku, vyhnu se natěsno Samovy ruce, co mě chtěla čapnout a vystřelím z vily dříve, než by někdo škrtl sirkou.

*současnost*

„Veronico stůj!“ vykřikne Edward a už mě pomalu dohání.

Pořádně se odrazím, vyšplhám na strom a přeskočím na druhý. Takhle přeskakuji až na konec lesa, kde jsem nakonec nucena dopadnout na asfalt a rozběhnout se napříč ulicí s rodinnými domy.

Ovšem nečekám, že někdo na mě dopadne ze střechy, sejme jednou ranou a schová se v kanalizaci i se mnou na rameni. Byla to taková rychlost, že to nikdo nepostřehl a běželi dál. Dotyčný se mnou hodil o zem a posadil se poblíž.

Stále plná adrenalinu a celá vyklepaná se vyškrabu alespoň na kolena a snažím se uklidnit.

Ano, mohl mě „zachránit“ nějaký zabiják, ale já už neměla síly na to se zase s někým rvát.

„Musím říct, že setkání po pár měsících s dcerou jsem si představoval poněkud jinak,“ pobaveně pronesl můj zachránce.

„Takže to byla všechno nakonec tvoje práce,“ zamumlám, jen co poznám jeho hlas i samotnou postavu.

„Samozřejmě. Vážně dlouho trvalo, než mi to konečně vyšlo. Starší Cullen tě neustále schovával a chránil. A když už ne on, tak někdo z rodiny. Včetně toho zrádce Jamese,“ potěšeně až skoro pyšně pronesl.

Schovám si obličej do dlaní.

Kam jsem se to zase dostala.

„Řekni mi jednu věc Veronico. Jaký je to pocit, když tě všichni nenávidí a nakonec vyženou z domova a bydliště? Jak moc tě  sžírá, když se tvoje drahá polovička postaví na tu druhou stranu a sourozenec tě bere za odporného vraha?“ začínal do mě rýpat.

Vím, kam tím mířil. Co ho tak žralo. Sám si tím prošel z naší strany. Ale jedná věc se mu musí uznat. Má vážně velkou trpělivost, že po tolika pokusech to nevzdal.

„Z toho už se jen tak nevyhrabeš má milá. Jen si to hezky užij, dokud ještě žijou. Protože pak už bude vážně pozdě.“

Slova: 1091

~Reb~