Bez krve

18. Idylka se Samem

„Vern, prosím tě, kde mám kraťasy?“

Domem se nesl hlas alfy místní smečky.

Mohl uběhnout týden od našeho přistěhování do domu, kde jsem původně měla bydlet s mou nevlastní rodinou a z mého pohledu to zatím všechno v pořádku klape. Sam sice ze začátku remcal, že nemůže být přímo u smečky, ale pak uznal, že je lepší nápad zde bydlet.

Jednak kvůli Aliciny vizi, nechtěl ohrozit vlastní smečku, a jednak taky kvůli smrti Emily. Není to tak dávno, co jí ztratil a jeho bývalý dům mu ji stále připomíná.

Náš vztah je poněkud.... zvláštní. Vzhledem k tomu, že vznikl za neobyčejných okolností, chvíli ještě potrvá, než si na sebe úplně zvykneme. Navíc, on je vlkodlak, já upírka. Už samo o sobě je to dost šílená kombinace. Ale myslím, že krůček po krůčku se zlepšujeme.

„Same, jak mám vědět, kde máš kraťasy, já je nenosím,“ pobaveně houknu směrem nahoru, odkud se ozval jeho hlas a dodělám mu v kuchyni snídani.

Dost věcí mu tedy závidím. Může spát, jíst, jeho tělo produkuje teplo, tluče mu srdce.... Zato já probdím celé noci, držím hladovku, jsem chladná jak led a srdce mi nebije. Když se tak zamyslím, jsme tak strašně rozdílní.

Ale říkává se, že protiklady se přitahují, no ne?

„Vážně? A kdo mi je před třemi dny nosil na sobě?“ ozval se nazpět a nahoře na schodišti vykoukla jeho hlava. Měl povytažené obočí a díval se na mě, jako kdybych mu ty kraťasy zapálila v krbu.

„To bylo omylem. Byla tma a já se přehmátla,“ vykoktám jako přistižena při činu a vzhlédnu opatrně k němu.

„Veru, víš, že není lehké mi lhát. Moc dobře vím, že vy upíři máte skvělé noční vidění. Prostě se ti líbily, tak jsi mi je čmajzla, hm?“ sešel dolů pouze v boxerkách a ve tváři měl tentokrát pobavení.

„Uh, vážně? Ty jo, no vidíš,“ vytřeštím oči a podrbu se na zátylku. Jeho tělo, jako kdyby zparalizovalo můj zrak, který se od něho nedokázal odlepit.

Zatraceně, tohle mi nemůže dělat! Zvlášť takhle sakra dobře nasvalené tělo!

Nikdy jsem si nevšimla, že můžu až takhle šílet z chlapů. Doteď jsem se popravdě ani tak nezajímala o nějaké vztahy, v podstatě Sam je můj první. Neměla jsem ani páru, co se mnou dělá už jen pohled na něj.

„Aby ti neukápla slina ty můj otisku,“ znovu pobaveně pronesl, mrkl na mě a zmizel pro změnu v pracovně, co jsme měli v přízemí.

Co nejpotišeji úlevou vydechnu a celou snídani mu přenesu na stůl v jídelně vedle kuchyně.

Nerada si to přiznávám, ale opravdu mě přitahuje minimálně fyzicky.

„Nejsi ty náhodou malé dítě Veronico? Co zatraceně dělají moje kraťasy na lustru v pracovně?“ vyjekl a objevil se tentokrát u mě v jídelně. Zaplať pánbůh už oblečený do oněch kraťasů a černého tílka.

„Noo...,“ polknu a snažím se vymyslet co nejlogištější argument. „Já jsem uklízela.“

„Promiň, co? Uklízela? Tím, že jsi mi je dala na lustr?“ nevěřícně mě projel pohledem.

Zacukají mi koutky od smíchu, už to nevydržím a vyprsknu.

„Ale no tak... To není poprvé, co jsi mi udělala tyhle naschvály. Chceš válku? Máš ji mít,“ založí si ruce na prsou a protočí očima.