Bez krve

16. Samův otisk

„Určitě si myslíš, že je to dobrý nápad?“ potichu zašeptám k bratrovi, seskočím tiše z okna mého pokoje dolů na lesní půdu a společně se rozběhneme směr vlkodlačí území.

„Samovi nezbývá moc času. I Carlisle to večer říkal. A tak nás napadla jedna šílená myšlenka. Vlastně na ni přišel Jacob,“ šeptal a přitom dokázal bez zadýchaní rychle běhat.

Docela jsem ho obdivovala. Byl jen do půlky těla oblečený, svalnatý a ve skvělé kondici. A ani zima mu nebyla. Samozřejmě mně taky ne, my upíři jsme odjakživa "ti chladní“. Ale dost jsem mu záviděla vlka. Alespoň byl naživu.

„Hele to že se mi na první pohled zalíbil, neznamená, že to je pravá láska. Navíc, co když nejsem jeho typ?“ polknu a plynule klušu vedle něj.

Listí pod námi jen šustilo, měsíc už dlouho svítil vysoko na nebesích a byly slyšet klasické noční zvuky lesních zvířat.

Celé mi to přišlo absurdní a šílené, ale proč bratrovi neudělat radost...

„Poslední dobou furt mumlá jen jedno jediný jméno a kupodivu to není Emily,“ vydechl, zpomalil, až nakonec zastavil úplně.

„Aha? A jaké?“ překvapeně se na něj otočím a udělám to samé.

„Jsi to ty Vern. Stále opakuje slovo Veronica. Ne Leah, ne Rachel, ale tebe,“ podíval se na mě, jakoby to snad mělo být už od začátku jasné.

„Nevíme, jestli to zabere. Jsem upír a on vlkodlak a-"

„Já vím. Ale ani s mámou a ani s Leah to nevyšlo. Nevyléčil se a to dříve Leah miloval,“ povzdechl si a tím mě přerušil.

„Promiň, cože? To tu zkusíte všechny osoby ženského pohlaví, jestli vám zachrání alfu?“ obočí mi vyletí nahoru.

„Já vím, jak to zní. Ale už jsme opravdu zoufalí. Ne že by Paul byl špatný alfa, ale...“ smutně sklopil zrak.

„Není to Sam, chápu,“ vydechnu nakonec. „Proč mám ale pocit, že děláme nějakou lotročinu?“ pak se pobaveně uculím.

„Paul s tím ne úplně souhlasil. Vlastně jediný, kdo o tom ví, jsem já, Jacob a Seth,“ připustil, vzal mě za ruku a znovu se rozběhl.

„Jste šílení,“ zasměji se při běhu a kroutím hlavou.

„Já vím, to jsme celí my,“ ušklíbl se.

Na místo jsme doběhli téměř ihned, jelikož jsme použili každý svou nadpřirozenou rychlost. Kupodivu cesta šla hladce. Ani jsme nenarazili na hlídku. Nejspíše zrovna byla na druhé straně lesa vlčího území.

„U Sama teď stojí Jacob, máme totiž u něj každou chvíli nějakou hlídku, protože je nejvíce teď zranitelný a nechceme, aby toho někdo zneužil,“ potichu vysvětlil James a přikrčil se za hromadou sena poblíž jednoho dřevěného domku.

„A můj pach teď považují za upíří hlídku, protože už padla půlnoc a my se tak vyměnili,“ vyvodím z toho, načež kývne. Čekali jsme, zda nikdo u domku není. Ale evidentně bylo čisto. Všichni až na hlídku spali.

„Jdeme,“ zhluboka se nadechl James a během sekundy se ocitl u dveří onoho dřevěného domku.

Rozhlédnu se, následuji jeho příkladu a posléze už potichu otevíráme bukové dveře.

Nevím proč, ale kdybych měla žijící srdce, divoce by mi bušilo. Adrenalin by mi určitě koloval v žilách a hlavu bych měla jak v jednom kolotoči.

„No konečně, to jste byli ještě na půlnoční hostině?“ v tom se ozval hned v místnosti hlas, jen co jsme vešli a zavřeli za sebou.

Vylekaně vyjeknu a zakopnu o práh.