Bez krve

3. „To jsi neudělal.."

„Je mi to líto, paní Foxová.”

„Ne... Nenene! Proč?!“

„Zranění bylo vážnější, než jsme si mysleli. Za chvíli ji odpojíme. Můžete se s ní rozloučit.“

Propuknutí pláče, křik a utěšující hlasy. Pak to utichne, než se ozval šepot.

„Mrzí mě to Veronico...“

Následuje ostrá bodová bolest, která přešla do křečí a pak nic.

......

Prudce se nadechnu a otevřu oči. Leknu se, kde to jsem, až spadnu z postele. Pak se hned vyhrabu na nohy a divoce si prohlížím interiér pokoje, ve kterém jsem byla.

„Ach Vero, díky bohu,“ ozval se úlevný hlas ode dveří místnosti.

Vyděšeně vypísknu a přemístím se do rohu pokoje. Jenže nějak nezvykle rychle. Nešlo si taky nevšimnout, že mému zraku neušlo ani smítko přítomného prachu nebo pylu.

„Tati,“ pak zaraženě vydechnu, když si nakonec všimnu, že to on stojí ve dveřích.

„Neboj, jsem to já,“ pousměje se, vejde více do pokoje a zavře za sebou dveře.

„Co se stalo? Kde to jsem? A kde jsou ostatní? Nebyla jsem v nemocnici?“ vypálím na něho sprchu otázek. Tahle situace mě celkem děsila. Cítila jsem se tak jinak...

„Zpomal děvče, zpomal,“ pobaveně se zasměje a dá ruce na znak míru. „Hlavně se uklidni a poslouchej.“

Nakrčím obočí a ničemu nerozumím.

Ještě tuhle si pamatuji na to, jak jsem se trápila nad skupinovou konverzací a teď tohle?

„První ti musím říct, že mě mrzí, co se stalo. Co jsem ti provedl...,“ zadrhne se a opře o dveře. Pohled upře někam do rohu, jako by si srovnával myšlenky a přemýšlel, jak mi to má říct.

„Provedl?“ zamrkám, když mi to dojde. „Jestli jde o to auto, tak s tím si nic nedělej. To není tvá vina.“

„Ne, nejde o auto, ale následky a... Léčba,“ polkne.

Zamračím se. Tohle se mi přestalo líbit. Navíc to vysvětloval tak... krkolomně.

„Měla jsi mozkovou smrt a doktoři už nic nemohli dělat... Tak jsem ze zoufalství provedl něco bez tvého souhlasu,“ opatrně vysvětloval.

Zalapu po dechu a vytřeštím oči.

To snad ne... Ne, to není pravda.. Já jsem... mrtvá?

„Jsi ještě tak mladá, abys takhle brzo zemřela... Navíc moje holčička milovaná...,“ začal chodit kolem horké kaše.

„Tati narovinu mi řekni, jak je možné, že teda žiju, když jsem údajně zemřela?!“ panika ve mně začala stoupat čím dál více.

„Zlato, prosím, chtěl jsem tě jen zachránit, mít u sebe tu holčičku... Tak jsem tě přeměnil,“ smutně mě sledoval, najednou natáhl ruce ke svým očím a sundal si z nich něco, než jsem stačila cokoliv říct.

„Kontaktní čočky?“ vykulím oči, když rozpoznám tu věc.

Teď už však táta neměl světle modré oči. Ve skutečnosti vypadaly medově zlaté. Něco nebo spíše někoho mi připomínaly...

„No dobrý, tak jsi nosil barevné čočky, stále nechápu, co mi tím chceš říct,“ zavrtím hlavou a tím navážu na předešlou konverzaci, u které jsem se ještě více ztrácela.