Bez krve

10. Vítej v rodině aneb i pěsti zde lítají

„Můj táta je na zvířecí krvi. Ale doteď nosil světle modré kontaktní čočky, proto to nikdo nevěděl. Samozřejmě jako upír jsem měla též přejít na zvířecí krev, ale... Doteď k tomu cítím jistý odpor. Nechci ani zvířata, ani lidi zabíjet jen kvůli tomu, abych se nabouchla... Oni přece taky mají právo na život. No a vzhledem k tomu, že mě nutil pít a lovit, udělala jsem to s tou Bellou. Můj úkol je přesvědčit ho, že to bez krve jde. Však jsem doteď neměla ani jednou myšlenku, že bych jí vysála,“ dlouze vydechnu a raději koukám všude možně, jen ne na něho. Trochu jsem měla obavy z jeho reakce.

Chvíli byl ticho a trochu to vstřebával. Zřejmě se s tím setkal úplně poprvé a nevěděl, co si o tom má myslet.

„Musím uznat, že na novorozence máš celkem velké sebeovládání. A ještě ke všemu tak hladová. To tě to vůbec neužírá? To pálení až bolest v krku?“ pokýval hlavou, spojil si na stole ruce a trochu se naklonil.

„Není to... Jednoduché. Ale když jsem měla Bellu v náruči a utíkala před smečkou, Victorií i Laurentem, povedlo se mi upírskou stránku potlačit, tím pak na chvíli přestal hlad,“ zamyslím se.

„Co ta únava a slabost?“ nakloní hlavu na stranu.

„Dobře, přiznávám, to ještě úplně neovládám. Tělo se mi pak zotavuje pár dní, ale mně to za to stojí,“ více se opřu zády o židli.

Kýve hlavou, že rozumí a zkoumá mě stále pohledem. Jako pravý vědec, který přijde na nový objev. Stále mi šrotovalo v hlavě, že ty otázky byly dost cílené.

Jako kdyby to sám zažil...

„Ze začátku jsem měla velké problémy s ovládáním. Málem jsem se vrhla na Bellu... Porvala se z otcem. Ale myslím, že se to zlepšilo,“ zamyšleně zabodnu pohled do desky stolu.

Ani si nevšimnu, že potichu vstal a obešel stůl. Zastavil se pak až u mě a položil ruku na rameno.

Zmateně k němu zvednu pohled.

„Pokud bys chtěla, rád tě uvítám v naší rodině a pomohu s tvým dietním problémem,“ po chvilce rozmyšlení pronesl a tím mě dokonale vykolejil.

„Co-cože?“ vyhrknu. Byla jsem z toho zmatená.

Však jsem neprosila, aby mě schovali, nebo jo?

„Jestli nechceš, nemusíš,“ odlehčeně se zasmál a pustil mé rameno. Má nadmíru šokující reakce ho pobavila.

„Samozřejmě si vaší nabídky vážím. Na to, že se známe jen od nemocnice, jako pacient a doktor, je to od vás velice milé gesto. Ale stále mám rodinu,“ co nejvíce zdvořile vysvětlím.

„Budeme tě chránit před ní,“ ujistil mě.

„Ne, ne, tomu moc nerozumíte. Ta rodina... Sice jsem je naštvala za to, co jsem provedla a teď po mně jdou, ale... Cítím, že bych si s nimi spíše měla promluvit a usmířit se. Horší to ale asi bude se smečkou,“ přiznám nakonec to s tou smečkou.

„No právě. Ale neboj, nějak to se Samem vyrozumíme. Myslím, že náš největší nepřítel je hlavně Victorie a Laurent. Jdou po Belle, protože jsme jim zabili přítele Jamese. A zabitím Belly si myslí, že se tímhle nám nejvíce pomstí,“ ve zkratce mě seznámil s jejich příběhem. Trochu se oklepu z toho, jaká děsivá shoda jmen to byla.

James. Jako můj bratr. Jenže narozdil od něho, můj bratr je jak upír, tak i vlkodlak.

„Děkuju. Vážně si toho vážím. Je celkem paradoxní, že jsem se k vám vloupala a vy mi za to nabízíte zázemí a přístřešek,“ při první polovině věty to myslím vážně, ale při té druhé se trochu zasměji.