Bez krve

12. Problémy odcházejí, ale i přicházejí

„Tu ruku ti raději zpevním, než se praskliny zase ucelí, aby nedošlo k odloučení. A s tou únavou - ou, hej, to jsme si nedomluvili,“ ani už moc neposlouchám, co říká.

Mé tělo začne přepadávat dopředu, jak ho přestanu ovládat a zavřou se mi oči. Slabost dosáhla na hranici nesnesitelnosti. Už jsem s tím dál nemohla bojovat.

„Veronico, slyšíš mě?“ z chvilkového ticha a tmy mě probere zase jeho hlas a jak mě zachytil.

Zmateně zamrkám a trochu tím odeženu temnotu, co mě chtěla opět pohltit. Všimnu si, že jsem ještě trochu zhluboka dýchala a po čele mi sjela kapička ledového potu.

Je to vůbec možné u upíra? Teď už nerozumím vůbec ničemu...

„Dobrý?“ položí mě na záda a baterkou zkontroluje mé oči.

„Jo,“ tiše zamumlám a zkřivím obličej, jen co začne posléze nějak manipulovat s mou zraněnou rukou. Dával ji do ortézy a závěsu, tím ji připevnil k mému tělu.

„Nerad to říkám, ale vidím jediné řešení toho, že se napiješ krve. Mám strach, jestli to bude takhle pokračovat s tímhle tempem,“ konečně mi nechal ruku v klidu, opřel se o lehátko a upřímně mě sledoval.

Už jsem v jeho očích neshledala žádnou profesionální masku, nýbrž otcovskou starost, až mi ho pomalu bylo líto.

„Nechte mě na pár dní vyspat a bude to lepší,“ vydechnu nakonec a promnu si zdravou rukou oči.

„Sama musíš cítit, že tě to až zabíjí. Divím se, jak bravurně dokážeš ovládnout svou žízeň,“ odtáhl se.

„Mám ty nejlepší učitele,“ slabě se usměji.

„Ale bojím se, že to nestačí,“ smutně svraští obočí, když se zarazí s pohledem na můj krk. „Poslyš, to máš dlouho?“

Polknu a uhnu pohledem.
Protože mi bylo úplně jasné, co uviděl.

Nevěděla jsem, že se to tak rychle rozšíří... Ještě dneska ráno to dosahovalo k prsu. Asi to trochu urychlila ta malá nehoda.

Nějak si vyložil mé mlčení po svém, zamračil se a vyhrnul mi triko. Jen rezignovaně sklopím zrak a ani nepípnu. Nemělo smysl se nějak bránit a ani lhát.

„Proboha Veronico, proč jsi to neřekla dříve? Respektive neřekla vůbec?“ mírně zděšeně sledoval praskliny táhnoucí se od levé části hrudníku až po krk, kde si toho prve všimnul. „Protože tohle určitě nevzniklo z hodiny na hodinu!“

„Nechtěla jsem přidělávat starosti,“ zakřiknutě odpovím a do očí se mi nahrnou slzy. Být člověkem, už by mi tekly po tvářích.

„Přidělávat starosti? Kladl jsem ti na srdce, abys mi jakoukoliv změnu hlásila, abych ti mohl pomoct! Takhle jsi to nechala už zajít tak daleko a já s tím už pomalu nic nemůžu, kromě tedy jednoho,“ nevěřícně a stále vyděšeně mluvil.

Držel si normální tón, nijak ho nezvedal. Ale o to horší to pak bylo, poněvadž to na mě působilo až zklamaně a to jsem nechtěla.

„Já... Se omlouvám,“ zakoktám se a zavzlykám. Slzy, které by mi částečně dopřály úlevu, však nepřicházely.

Nejraději bych to své upíří tělo vzala a někam zahodila... Má tolik negativ!

„Mně se neomlouvej, tvoje tělo trpí, ne moje,“ přikryl mě zase zpátky a přešel ke stolku, kde začal něco dělat.

„Když já... Měla strach, jak na to zareaguješ. Že mě budete všichni nutit právě do té krve,“ položím si dlaň na čelo.

„Jestli chceš přežít, měl bych ti tou krví alespoň trochu pomoci,“ otočil se na mě a přistoupil k lůžku s hrníčkem v ruce.