Bez krve

1. První chaotický den školy

„Vern dělej, vstávej, zaspali jsme!“

Další den mě vysloveně tahá z postele bratr a šílí přitom.

„Co blbneš, však času dost,“ zakňourám a hrabu se z peřin. Je pravda, že včera po večeři jsme dlouho ještě klábosili do noci, proto není divu, že jsme všichni z rodiny zaspali.

„Jak času dost, však za půl hodiny začíná škola! " vyjekne a zase vystřelí z pokoje.

„A to má být prosím flegmouš,“ zabrblám si pro sebe, poslepu si něco vezmu z oblečení a zalezu dole v koupelně.

Tam provedu ranní hygienu, hodím rychlou sprchu a obleču se. O chvíli později už sedím v novém terénním autě od rodičů k narozeninám a nadávám na bratra, aby nejel tak rychle. Jelikož jsme ho dostali dohromady a bratr je šíleně paličatý, řídil on.

„Můžeš zpomalit alespoň o 5km/h? Tímhle tempem se vybouráme a to nevím, co by na to řekli rodiče,“ zabručím a zatřesu ještě mokrou hlavou.

„Kdybys nebyla 20 minut v koupelně, jel bych, ale teď vážně nestíháme, je za pět minut devět,“ odsekl jen, opustil lesní cestu a najel konečně na asfalt, kde jsem se už tolik nebála takovou rychlostí.

„Já myslela, že jsi vážně flegmouš,“ uchechtnu se a začínám si splétat vlasy do copu přes rameno.

„Hele víš co?“ šlehl po mně pohledem, ale když viděl, jak mi cukají koutky od smíchu, raději mávl rukou a zabrzdil tak, že hodil smyk.

„Co blbneš?!" vyjeknu a stisknu si místo na čele. Nečekala to totiž a hlavou jsem se praštila o boční okénko.

„Jsme tady,“ povytáhl obočí, odepnul pás a vystoupil.

Až teď jsem si všimla, že solidně tím smykem zaparkoval na place před budovou, kterou budeme třičtvrtě roku navštěvovat.

Tak se taky odepnu, popadnu batoh a vystoupím. Trochu se mi zamotá hlava, ale po pár zamrkání se to zase srovná.

„V pořádku?“ trochu znejistěl James, když mě zahlédl při zamykání auta.

„Jo, pojďme,“ vydechnu a tak se společně vydáme dovnitř školy.

Chodby už byly prázdné, protože bylo něco málo po deváté. Byla nejspíše už vyučovací hodina. Jenže to mého společníka neodradilo od toho, abychom si u ředitele vyzvedli rozvrh spolu s dalšími papíry a zamířili do tříd.

„Vážně nechápu, jak nás nemohli dát k sobě,“ zamumlám. Nelíbí se mi ta představa jako jediná pozdě přijít do třídy a trpět tak veškeré zraky.

„Alespoň chvilku nebudeme spolu, neboj, prospěje to,“ mrkl na mě a zmizel ve třídě.

Hrmpf, tak dík - odfrkla jsem si v hlavě, ale nedala nic na sobě znát.

Já došla až k té na konci chodby a s tlukoucím srdcem od stresu zaťukala a vešla do třídy. Jak jsem čekala. Veškeré pohledy padly na mě.

„Aa, vy musíte být slečna Veronica Foxová,“ první se vzpamatoval učitel a přívětivě se usmál.

„A-ano, " zakoktám se, raději ani na budoucí spolužáky nekoukám a podám učiteli průkazku na učebnice, které mi ochotně předá.

„Bohužel volná je jedině poslední lavice, tak si můžeš tam sednout,“ pousmál se zase učitel a ukázal na jediné volné místo.

Vděčně na něj kývnu a rychlým krokem se přesunu do poslední volné lavice, kde si hned sednu a dám knížky na desku. Ocitla jsem se tím za jakousi zamilovanou dvojicí na první pohled, protože si něco stále špitali.