Bez krve

30. Naděje umírá poslední

„Same, uklidni se.“

Můj hlas zněl tak cize. Vůbec se mi nepodobal. Chraptěla jsem, zněla tak slabě... Otázka zní, jestli ze zármutku z Jamesovy smrti nebo že už se to blížilo.

„Jak se mám uklidnit, když....,“ vypadal zničeně. Snažil se být silný, ale jeho snahy pomalu selhávaly. „Sakra Carlisle, přece musí něco být. Co ta vlkodlačí transfuze?“

Carlisle stojící u okna se založenýma rukama za zády si jen potichu smutně povzdechl a ani neotočil k nám hlavu.

„Je mi líto. Poslední možnost byl James, ale ten už nám nepomůže. Další členové smečky jsou inkompatibilní,“ potichu pronesl a zadíval se do dáli.

„Tak váš jed,“ vyhrknul bez rozmyslu můj milovaný, sedl si ke mně na lůžko, kde jsem poloseděla a pololežela a sáhl mi na rozpálené čelo.

„Upíří jed to akorát urychlil, sám jsi to viděl,“ blonďák si promnul kořen nosu a až teprve se k nám otočil.

Sam mezitím stáhl ruku, jako kdyby se popálil a líbl mě na rty. Snažím se mu polibek oplatit, ale moc mi nezbylo na to síly.

„Nechápu to. Proč to vůbec celou dobu dělal a takhle ukončil?“ Sam stáhl obličej do bolestné grimasy a přitáhl si mě do objetí.

„Nevíme Same. Neznáme jeho zámysl. Jedno je však jisté...,“ odmlčel se nejstarší upír a přemístil se k nám.

„Je to nezvratné,“ zašeptám, načež kývne a stiskne nám oběma rameno.

„Je mi to moc líto,“ vydechl.

„Chtěla bych..., " načnu větu, ale musím se mezitím pořádně nadechnout, „chtěla bych domů. K nám.“

Vysloužím si tím od obou pozornost a zároveň překvapený pohled. Ale později vyhověli. Usoudili, že nejlepší transport bude auto vzhledem k bezpečnosti a mému stavu. Tak mě Sam v pořádku zavezl domů, kde mě posléze uložil na pohovku u krbu, který jsem měla ráda. Přišoupnul si křeslo ke mně, kam si následně sedl a vzal mou ruku do jeho velkých dlaní.

„Ta Bree...,“ zase potichu promluvím. „Mi přijde tak povědomá.“

„Taky jsem viděl tu nápadnou podobnost, ale pak si říkám, že by to byla hodně velká náhoda, nemyslíš?“ pohladil mě po vlasech.

Pomalu kývnu a hodím to za hlavu. Důležitější byla jeho přítomnost a láskyplnost, kterou mi věnoval, aby nemyslel na to nejhorší.

Mohlo od bitvy uplynout tak 12 hodin. Většinu času už jen pospávám, zatímco můj anděl strážný u mě sedí hodinu co hodinu. Už několikrát jsem ho posílala jít spát, jíst nebo alespoň odreagovat. Nechtěl. Nemohl mě opustit.

„Nechceš něco? Čaj, obklady, něco na bolest?“ vytrhl mě ze zamyšlení onen anděl.

„Chci. Aby ses šel na chvíli vyspat,“ zachraptím. „Taky půjdu.“

Už chtěl protestovat. Přešlo ho to v momentě, kdy uviděl můj výraz a jak pomalu usínám.

„Tak dobře. Ale jen na chvilku. Až se probudíš, zase tu budu, ano?“ pohladil mě po čele a věnoval mi procítěný polibek.

Přivřu oči a snažím se mu to oplatit. Byl to jeden z nejdelších polibků, co jsme kdy měli. Hlavou mi lítala jedna vzpomínka za druhou s ním a jeho překrásnýma očima. Jak se na oko zlobil, že jsem mu schovala boxerky. Jak mě uklidňoval při sporech s Cullenovými. Jak jsme spolu prožili pár vášnivých nocí. Jak jsme si věnovali každou chvíli polibek. Ani jsem si neuvědomila, že se mi při vzpomínání zaslzely oči.