Bez krve

4. „Je to evoluce, pochop to už!"

Druhý den jsem byla ještě více podrážděnější. Zjistila jsem, že už nikdy nemohu spát. Navíc pálení v krku stále nepřestalo. Naopak ještě zesílilo, ale snažila jsem se to ignorovat a co nejvíce potlačit. Všimla jsem si též, že mé červené oči o odstín ztmavly. Teď vypadaly tak rudě. Ale ono asi není divu, když tak urputně se snažím potlačit upírskou stránku a nevšímat všech pachů, které mě nutí po tom skočit a vysát.

S otcem se už nebavím. Neustále mě nutí do něčeho, co prostě nechci a já se nenechám vydírat. Ano i na to došlo. A když jsem mu řekla, že jestli mě hodlá nadále vydírat, nadobro odejdu. To si dal říct a přestal. Jen mě stále kontroluje jak oko v hlavě. Stejně jako v téhle chvíli.

Sedím venku před chatou na schodech a kochám se přírodou. Tím zkoumám, co vše mám ještě vylepšené. Například sluch. Tolik citlivá na zvuk jsem ještě nebyla. Slyšela jsem i každý pohyb brouka nebo mravence. A ty pachy... Třeba nedaleko naší chaty se pásl jelen. Poblíž něho byla i srna a ten koloušek. Snažím si na nich cvičit své sebeovládání, abych hned nevyrazila. Co mě však zarazí, tak další přítomnost predátora.

Prudce vstanu a nasaju znovu ten pach. Byl jiný narozdil od nich. Cítila jsem, že jsou v nebezpečí.

„Vero, děje se něco? Co jsi zachytila?“

Otec samozřejmě hned vyrazil z chaty ke mně, jen co udělám ten rychlý pohyb.

Nic mu na to neřeknu a rozběhnu se upírskou rychlostí k neznámému pachu. Nevnímám jeho křik a zastavím se až tehdy, kdy potichu dorazím na onu pastvinu s rodinkou. Všimnu si, že nebezpečně blízko nich je v křoví schovaná černá obrovská zákeřná puma.

Počkat, co? Odkdy je ve Forks puma? Moment... Jsme vůbec ve Forks?

Neměla jsem čas se nad tím zamyslet a vystartuji v době, kdy ona vyskočí. Prudce ji srazím na zem a začnu se s ní prát. Rodinka mezitím stihla utéct. Ozve se řev pumy a šustění listí, jak jsme se převalovali a snažili navzájem zpacifikovat.

Pak se ozvalo křup a puma skončila se zlomeným vazem. Zírám na to, jakou vůbec mám sílu, dříve jsem nedokázala zvednout ani 5kg činku. Asi další vylepšený smysl upíra.

„Výborně, predátorské smysly tě neopustily. Teď pij,“ objevil se na pastvině i Aiden.

Odhodím pumu, vstanu a oklepu se od listí. Poté pohlédnu na ono bezvládné zvíře, co jsem sama zabila. A začala toho litovat.

Zachránila jsi ale rodince život - řekne mi v duchu vnitřní hlas.

„Nebudu pít něco, co jsem zabila,“ nakonec ledově pronesu.

„Veronico...,“ hluboce si povzdechl a promnul kořen nosu. „Jaký smysl tohle vůbec má, hm? V přírodě nezabráníš všem predátorům, aby si ulovili stravu. Navíc to k tomu prostě patří, je to evoluce. Řetězec potravy a někdo hold na té špičce musí být.“

„Nebyla bych na té špičce, kdybys mě nepřeměnil!“ zavrčím a probodnu ho pohledem.

Na chvíli zavře oči, ale pak je otevře. Jako kdyby ho něco napadlo. A to se mi moc nelíbilo. Z kapsy si vyndal nůž, pomalu přešel k pumě a řízl do ní.

V tom zasyčím a mé tělo se nechtěně vrhne dopředu na tu pumu. Ta otevřená rána s krví mě tak praštila do nosu a posílila už tak velké pálení v krku, že to nevydržím, zakousnu se do krční tepny zvířete a začnu sát.

„Tak se hezky napij. To je moje holka,“ v otcově hlasu byl úlevný podtón. Přesvědčil mě v něco, o co se pokoušel nějakých 24 hodin.

Čím dál tím více saju, tím cítím větší úlevu od pálení v krku a nabírám sílu. Ta krev, co se mi doteď protivila a snažila se jí co nejvíce vyhnout, chutnala tak lahodně. Že neuběhlo moc času a puma byla mnou vypitá.