Bez krve

25. „Já už se lekl... že už je to tady."

Byla mi zima. Čelo jsem měla orosené a zároveň se mi tělo celkem třáslo, ikdyž jsem byla zabalená do deky v křesle u zapáleného krbu.

Celou dobu jsem si to vůbec nechtěla přiznat, ale zhoršovalo se to. Nebýt však Carlislových infuzí, pravděpodobně bych už byla mrtvá.

Sam byl zrovna se smečkou a Cullenovými s Bellou na tréninku, takže jsem tenhle stav musela přetrpět sama. Ale nebylo to nic, co bych neznala. Určitě to bude zase lepší a přejde to.

Přivřu si unaveně oči a hlavu  více opřu o záď křesla. Tady zkrátka nezbývalo nic jiného, než počkat, až se to uklidní a přitom se snažit myslet na nějaké pěkné věci.

Například vztah se samotným Samem. Měla jsem dojem, že jsme se v něm více posunuli. Už to neberu jen kvůli tomu, že je do mě otisklý, ale že jsem se na sto procent do něho zamilovala.

Vždycky když ho uvidím, vykouzlí mi to úsměv na tváři a v břiše cítím motýly. Večer je příjemné usínat vedle něj a vzbudit se s rukou obejmutou kolem vašeho těla. Nikdy jsem tohle doteď nezažila. Cítila jsem se milovaná. A co si budeme, nepřitahujeme se jen duševně, ale i fyzicky, což už se též projevilo několikrát za poslední dny.

Pousměji se nad myšlenkou svého poprvé s ním a předloktím si otřu čelo.

Možná jsem v životě přišla o pár lidí, avšak Sam mi to vynahradil. Stejně jako Bella jakožto dobrá kamarádka. Nebo Carlisle s Esme, kteří mi nahradili rodiče. Alice skoro jako nevlastní sestra a Jasper nevlastní bratr. Prošli jsme si i krušnými chvílemi. Pak jsme opakovaně k sobě cestu našli.

Trhnu sebou, jen co mě ze zasnění vytrhne zvuk mého vyzvánějícího mobilu, který mi dal na stolek u křesla můj milovaný, než odešel. Měl strach, že kdyby se něco dělo, tak ať mám mobil hned po ruce.

„Bella?“ překvapeně zamumlám, když pomalu natáhnu ruku a přitáhnu zase k sobě i s mobilem v dlani. Přejedu po displeji prstem a přiložím k uchu.

„Už jsem se bála, že mi to nezvedneš,“ hned se ozval úlevný ženský hlas.

„Promiň, chvíli mi trvalo, než jsem našla mobil. Copak potřebuješ?“ snažila jsem se znít tak, aby to vypadalo, že mi je dobře, proto jsem i pozměnila důvod, proč mi zvednutí tak trvalo. Jen jsem nedokázala odstranit ten jemný chrapot, co se mi na hlasivkách usadil.

„No ty nezníš moc dobře. Sam sice říkal, že jsi zůstala dneska doma, protože ti nebylo nejlépe, ale že až takhle?“

Tentokrát byly slyšet obavy v jejím hlase. V pozadí taky zněly do toho zvuky tréninku a občasného bojového výkřiku.

„Nic co bych nezvládla,“ snažím se jí uklidnit a více si k sobě přitisknu deku, poněvadž nechci, aby slyšela, jak tu drkotám zubama.

„To doufám, chybí mi tu společnice na povídání. Mám pro tebe novinku,“ postěžovala si, ale pak zněla nadšeně.

Zamyslím se, z čeho má tak velkou radost.

Takhle zněla tenkrát, když se dali zase s Edwardem do kupy. Že by s tím měl něco společného?

„Oh můj bože Bello, gratuluji, v kolikátém jsi měsíci?“ pokusím se odlehčit atmosféru i přes fakt, jak blbě mi bylo.

Nechtěla jsem tomu propadnout a nech se vůle boží.

„Ehm... Co?“ klidným hlasem se zeptala.

Popraskané koutky rtů se mi mírně zvednou nahoru.

Chudák, teď jsem jí určitě zmátla.