BLACKOVÁ HP/FF

[8]

Mattheo

Poté, co mě ten dědek pustil, byl už čas oběda, a tak jsem se rozhodl, že půjdu do Velké síně.

Ve velké síni jsem si sedl na místo, kde jsme seděli na snídani s Danielou. Ani ne po minutě se ke mně přidali i ostatní.

Všichni se pustili do jídla a při tom se smáli. Jen Daniela ne, nesmála se ani nic neříkala. Pouze se hrabala vidličkou v jídle.

Celou dobu jsem ji sledoval, protože mi po dnešní noci a dnešní snídani přijde, že má nějaké problémy s jídlem. Napovídalo tomu její zatáhnuté břicho a také to, že při snídani snědla pouze jednu topinku a trochu zeleniny.

Celý oběd jsem ji sledoval a ona jedla. Dokonce už jsem si myslel, že je v pořádku a že jí dneska bylo doopravdy pouze špatně.

Jenže se najednou zvedla a utekla z místnosti. Než někdo stihl zareagovat na to, co se stalo, jsem se zvednul a běžel za ní.

Nevěděl jsem, kam běžela, ale tušil jsem, že zvracet. Mohl za to ten alkohol v její krvi, že skoro nic nesnědla a poté to, že toho snědla až moc, než její tělo dovolovalo.

Vešel jsem na první dívčí záchody, které se nacházely u Velké síně. První, co jsem uslyšel, když jsem vešel, byl tichý brekot.

Vešel jsem dál do prostoru ke kabinkám se záchody. Dveře úplně poslední kabinky byly otevřené. Když jsem vešel naproti nim, naskytl se mi pohled na drobné schoulené tělíčko klepající se na zemi. Přispěchal jsem k ní a obejmul ji. V hlavě jsem měl úplně prázdno. Jediné, co jsem vnímal, bylo to, jak se ta křehká osůbka, kterou držím v náručí otřásá vzlyky.

Držel jsem ji v obětí, dokud nepřestala plakat. Poté jsem se od ní odtáhl a podíval se jí do očí rudých od slz. „Řekneš mi, co se děje?" zeptal jsem se tichým klidným hlasem.

Nějakou dobu nic neříkala ani nijak nereagovala. Už jsem si myslel, že nic neřekne, když v tom přikývla. „Ale ne tady," dodala tichým hláskem

Začal jsem přemýšlet, jak ji odtud dostanu, aby si nikdo nevšimnul, v jakém je stavu, protože po svých to nezvládne a samotnou ji tady, dokud nenajdu ostatní, nechávat nechci.

„Jakpak tě odtud dostaneme?" pronesl jsem řečnickou otázku, ale radši jsem hned na to dodal: „A rovnou zapomeň na to, že půjdeš po svých."

Oba jsme byli zticha. Já jsem přemýšlel a ona byla ve stavu podobném spánku, avšak nespala.

„Co když tě vezmu do náruče a ty si schováš obličej do mého ramene, aby ti nikdo neviděl do obličeje a když se někdo bude ptát tak řeknu, že se ti udělalo špatně z jídla," navrhnul jsem a ona skoro neviditelně přikývla.

Jednu ruku jsem ji vsunul pod kolena a druhou ji položil na záda. Ona si položila hlavu na moje rameno a rukama objala můj krk. Zvedl jsem se na nohy a pomalu vyšel z místnosti.

***

Když jsem ji dostal do svého pokoje, posadil jsem ji na postel a přikryl ji. Nevypadala, že by nějak protestovala. Prostě tam seděla zády opřená a čelo postele.

Chvíli jí to trvalo, ale po nějaké době se nadechla a potom zase vydechla. Nepodařilo se jí vyslovit slova, která měla na jazyku. „To je v pořádku, dej si na čas." Seděl jsem vedle ní. Položil jsem jí ruku na rameno. Snažil jsem se ji, co nejlépe ukázat, že je se mnou v bezpečí a nemusí se ničeho obávat.