BLACKOVÁ HP/FF

[19]

Daniela

Uplynulo několik týdnů a byl tady večer před prvním úkolem. Nikdo nevěděl, co to bude za úkol a ani jak bude náročný. Všichni se z toho mohli zbláznit, jen mně to bylo docela jedno. Turnaj ne turnaj, já měla svých problémů dost.

Za uplynulé týdny se zlepšilo moje stravování a několikrát se mi podařilo se nepozvracet a udržet jídlo v sobě. Párkrát se mi to však nepovedlo a obsah mého žaludku skončil někde v odpadních trubkách pod hradem.

Dokonce jsem na tom byla, tak dobře, že jsem od posledně nevytvořila žádnou další řeznou ranku, ze které se stane jizva. Byla jsem na sebe tak pyšná. Avšak, kdyby nebylo Matthea, byla bych na tom mnohem hůř.

S Mattheem jsem trávila většinu svého volného času. Pokud jsme zrovna neměli hodinu nebo se neučili s ostatními, byli jsme u něj v pokoji.

To samé platí i pro to, kde jsem spala. Stalo se pouze párkrát, že jsem spala v pokoji s holkami, a to za podmínky, že jsem do doby, než jsem šla spát a od doby, kdy jsem se vzbudila byla s ním. Nechtěl mě nechat na jedinou chvíli samotnou. Staral se o mě jako o kotě, které se bojí světa.

Upřímně jsem se o něj začínala bát, protože jsem věděla, že je nesvůj z přítomnosti Kruvalu, ale při tom se choval jakoby, to nic nebylo, a ještě k tomu se mě snažil držet při životě.

Z přemýšlení mě vytrhl Mattheův hlas a pohlazení po tváři. „Spinkej."

Podívala jsem se mu do obličeje a viděla na něm pečovatelský úsměv. Chtělo se mi zavřít oči a nechat se jeho dotekem ukolébat, ale to jsem nemohla dovolit. Dneska jsem měla v úmyslu spát u sebe v pokoji, hlavně proto, aby si ode mě odpočinul. Měl svoje problémy, ale o nich se se mnou odmítal bavit, a proto jsem mu chtěla dát možnost si je uspořádat v hlavě.

„Ne, dneska jdu spát k sobě. Už jsem ti to říkala," připomněla jsem mu a snažila se vymanit z jeho sevření.

„Co když tě nepustím?" usmál se a já po něm hodila vražedný pohled. Zase jsem se pokusila vymanit z jeho sevření, ale pořád nic.

„Nevím, o co se snažíš, když víš, že se ti to nepovede." Prohrála jsem. Otočila jsem se k němu uraženě zády a zavřela jsem oči.

Hladil mě po zádech, ale já na jeho dotek nereagovala a dělala jsem ze sebe uraženou.

„No tak, nebuď uražená," zašeptal mi do ucha a přejel s rukama k mému pasu až k zapínání riflí.

„Rifle? Sundáme je, co myslíš?" nečekal, než něco odpovím a rovnou mi je rozepnu a netečně se při sundávání riflí dotkl mého citlivého místa a mě z pusy unikl nechtěný zvuk. Rychle jsem si rukama přikryla pusu a červenající se obličej.

„Sakra, moc se omlouvám." Pokývala jsem hlavou stále zakrytou rukama a on mi sundal rifle úplně.

Ani nevím, proč jsem měla tak přehnanou reakci, přeci jenom je to věc, o které si všichni myslí, že je pro mě normální. Nikdy jsem si nemyslela, že to budu tak prožívat.

Mattheo mi obtočil ruce okolo pasu, přitáhl si mě, co nejblíž a zabořil mi hlavu do krku.

„Teď už jdi spinkat, dobrou noc."

„Dobrou noc," položila jsem ruce na ty jeho a propletla s ním prsty.

S úsměvem na tváři jsem zavřela oči a myslela na Mattheův dotek na mém břiše a na ruce, které svíraly ty moje. Moje mysl se však přesunula k tomu netečnému doteku a já se zašklebila. Nelíbilo se mi pomyšlení na moji reakci. Cítila jsem se trapně a kvůli tomu jsem nějakou dobu nemohla usnout.