BLACKOVÁ HP/FF

[9]

Daniela

Uběhlo sedm týdnů od doby, co jsem se Mattheovi svěřila o mých problémech a on zase mě o jeho minulosti v Kruvalu.

Zítra je 30. října a do Bradavic mají přijet Krásnohůlky a Kruval. Popravdě se o Matthea trochu bojím, protože podle jeho informací by měli přijet i ti, co mu to dělali.

Podle jeho slov jsem byla jediná, komu to řekl, ale byla jsem si jistá, že mi neřekl všechno a něco mi zatajil. Ale i tak, už podle toho, co jsem věděla, jsem ty lidi nesnášela. Jasně, nemuseli si ho oblíbit, ale tohle... To je moc.

Od té doby, co jsem u Matthea byla naposledy, jsem tam už nikdy nebyla. Většinou jsme se scházeli ve společenské místnosti, když už tam nikdo nebyl. Někdy jsme se byli projít a párkrát jsme zašli do knihovny.

Celkově jsme se za tu dobu víc seznámili a abych pravdu řekla, myslím si, že se mezi námi pomalu začalo vytvářet nějaké pouto. Velkou roli v tom hrálo to, že toho o sobě za tak krátkou dobu víme tolik.

A upřímně jsem k němu začínala něco cítit. Což z hlediska, že se líbí Millicent nebylo dobré. Ale co si budeme. Jak říkala Pansy, nedokážu si ji s ním představit.

***

„Já se tak těším až přijedou Krásnohůlky a Kruval!" slyšela jsem rozplývat se nějakou třeťačku.

„Nebo se spíš těší na pořádný kluky, protože ti od nás jsou buď nic moc, nebo ji nikdo nechce." Poznamenala znuděně Pansy a kluci se na ni nenávistně podívali.

„Popravdě já se na ně taky těším," řekla Millicent, které nejspíš došlo, že u Matthea nemá šanci.

„Nevím, proč jsou z toho všichni ta unešení. Merline, tak přijedou další dvě školy, kvůli účasti v podělaným Turnaji. A to, že nám zrušili tenhle rok famfrpál, to nikoho nezajímá!" vybouchla jsem, protože už mě unavovalo slyšet furt jen o Krásnohůlkách, Kruvalu a turnaji.

Předpokládám, že pro Matthea to taky nebylo nic příjemného. Bylo mezi námi až ohlušující ticho, dokud jsem neřekla: „Jdu spát," a nadále odešla do pokoje.

Převlékla jsem se do trika po otci a nakrmila Jenny. Když jsem zalezla do postele a zavřela oči, uslyšela jsem otevření dveří. Byly to holky, které se rozhodly se vrátit taky do pokoje.

„Hele, promiň, jestli tě nějak naštvalo, co jsem řekla," snažila se o omluvu Millicent, ale nebylo to tak. Nemyslela ji od srdce.

„Jo to je v pohodě, jenom už mě unavuje, jak si o tom všichni povídají," odpověděla jsem nakonec. Normálně bych začala mlet něco dalšího. Ale dneska jsem na to neměla energii.

Už jsem usínala, když v tom mi na postel skočila kočka, která patřila Millicent. Chudinka Jenny celá vystrašená vyskočila ven z postele. Merline, jak já tu kočku nenávidím.

Holky postupně usnuly, jen já ne. Já jsem čekala na půlnoc, kdy jsem se rozhodla, že půjdu zkusit své štěstí do společenské místnosti. Potřebovala jsem se ujistit, že je Mattheo v pořádku, což nejspíš nebyl, ale i tak jsem potřebovala ujistit.

Bylo skoro dvanáct a já vycházela z pokoje směr společenská místnost. Jak jsem zkracovala vzdálenost mezi mnou a společenskou místností, začínala jsem cítit napětí. Nevěděla jsem, jestli tam bude, ale jestli jo, nebudu vědět, co říct. Zeptat se ho, jak mu je, říct mu slova útěchy nebo ho mám obejmout?

Rozhodla jsem se, že to nechám na situaci. A ta situace nastala právě teď.

Vešla jsem do společenky a uviděla jsem ho. Seděl tam a koukal do knihy. To, jestli četl bylo něco jiného. Znám to ze své zkušenosti , když se odehrává něco nepříjemného v mém životě, tak se nemůžu soustředit.