BLACKOVÁ HP/FF

[24]

Mattheo

Jen, co to řekl, věděl jsem, že je problém. Měl jsem sto chutí mu hnedka jednu vrazit, ale to jsem nemohl, protože jsem musel chytat Danielu, která ztratila rovnováhu. Chytil jsem ji a přivinul si ji rovnou k sobě. Nevěděl jsem, jestli se rozbrečí, tak pro jistotu, aby z toho nebylo další drama.

Položil jsem jí jednu ruku na napůl holá záda a cítil jsem, jak kolem mě svírá své drobné ruce.

„Ty," ukázal jsem na Dimitriho a měl, co dělat, abych se udržel, „Tohles udělal poprvé a naposled, rozumíš mi!" odsekl jsem na něj.

„A teď mi oba dva padejte z očí," tentokrát jsem ukázal i na Millicent, která měla na tváři ten svůj připitomělý úsměv, který mi totálně lezl na nervy.

„Tak ty mi budeš něco poroučet," zasmál se hořce Dimitri, ale to nečekal, že se na mou stranu přidá i Draco s Blaisem. I oni mu uštědřili pár nepěkných slov, po kterých se následně s Millicent rozhodl odejít. Přidal se k nim i Nott s tou jeho třeťačkou. Měl jsem takový tušení, že ji pozval jenom kvůli tomu, aby ublížil Daniele, ale tím se v ní spletl.

„Kolik nám zbývá času do sedmé?" podíval jsem se po lidech z naší party.

„Ještě asi čtvrt hodiny," odpověděla mi Pansy.

„Dobře, to bychom mohli stihnout," řekl jsem a podíval jsem se na Danielu, která se mě držela stále jako klíště. Na dnešek se těšila a to moc, a proto jsem nemohl dopustit, aby nám to nějaký idiot zkazil. Mým plánem bylo ji vzít na nejbližší záchody, kde by se mohla uklidni a trochu poupravit. Na to všechno jsme měli jenom blbou čtvrt hodinu. Jestli jsme to měli stihnout, tak jsme museli jít.

„Do sedmé tam budeme," sdělil jsem jim a Danielu vzal do náruče. Bylo mi jedno, jestli se někdo dívá.

Na záchodech jsem ji posadil na stoličku, která se tam nacházela a pořádně si ji prohlédl. Stále jí tekly slzy, které nemohla zastavit. Přišel jsme k ní opět blíž a dřepl jsme si k ní. Vzal jsem její tvář do rukou a otřel jí palci slzy. „Neplakej."

Zavrtěla hlavou. „Když já jsem se na dnešek tak těšila. Dokonce jsem si v těch šatech připadala pěkná, ale..." Vzlykala.

„Co to povídáš, však ty jsi v těch šatech nádherná. Vypadáš jako princezna. Ta nejkrásnější ze všech." Díval jsem se na ni s jiskrami v očích.

„Vypadám jak kurva," zalapala po dechu a vjela si rukama do vlasů.

„Ne, tohle už neříkej!" Zhluboka jsme se jí podíval do očí a nespouštěl z nich pohled. Nutil jsem ji se mi dívat do očí.

Vrhla se mi kolem krku a pořádně mě stiskla, jak jen jí síly dovolovaly. Chytil jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji, co nejblíže k sobě.

Takhle jsme tam byli asi pět minut, dokud se ode mě neodtáhla a nepodívala se na mě. „Kolik máme ještě času?"

„Asi pět minut," postavil jsme se a pomohl s tím i jí. Opatrně došla k zrcadlu, když se zděsila.

„Takhle tam nemůžu jít," podívala se na mně smutně. Ne, že by šlo o oči. Ty nebyly ani zarudlé, ale její vlasy byly rozcuchané z toho, jak si předtím vjela rukama do vlasů. Začala zrychleně dýchat, jako kdyby se jí chtělo znovu brečet, ale já jsem k ní přispěchal a chytil ji za ramena.

„V pořádku, to není nic, co bychom nezvládli," sundal jsem jí gumičku z vlasu a natočil si ji k sobě. Ve předu jsem jí oddělil přední vlasy od zbytku. Následně jsem ji otočil znovu zpátky zády k sobě a začal se věnovat vlasům vzadu.