BLACKOVÁ HP/FF

[11]

Daniela

Byla sobota ráno a já jsem se opět snažila otevřít své slepené oči. Až moc dobře jsem si vzpomínala, co se večer, nebo spíš ráno, dělo.

Konečně jsem zvítězila nad svými očními víčky a podařilo se mi je od sebe odlepit. Až na to, že jsem nic neviděla. Ještě abych něco viděla, když jsem měla hlavu zabořenou do Mattheovi hrudi. Trochu jsem odtáhla hlavu, abych na něj viděla.

„Jsi roztomilý, když spíš," zašeptala jsem v podstatě sama pro sebe. Na jeho tváři se objevil úsměv. Sakra, to byl celou dobu vzhůru?

„To myslíš vážně?" zasmál se.

„Neměl jsi to slyšet." Moje tváře nabraly rudou barvu. Snažila jsem si schovat hlavu do Mattheovi hrudi, jenže se odtáhl a podíval se mi do očí.

„Jo, myslíš." Znovu se zasmál. Jediné, co mi zbývalo bylo schovat hlavu do polštáře. A tak jsem to udělala.

„Jsi roztomilá, když se červenáš. Pojď sem." Nevím, jestli to myslel vážně, nebo si ze mě dělal srandu, ale jeho náruč jsem přijala.

Takhle jsme tam několik minut leželi, dokud Mattheo nepromluvil: „Asi bychom už měli jít na snídani."

„Em jo, dobře," řekla jsem. „Ale musím se jít nejdřív převlíknout," dodala jsem a zvedla se.

„Jasně, ale takhle asi do pokoje jít nemůžeš." A sakra, mám na sobě jenom kalhotky a triko. „Počkej," zvednul se a přešel ke kufru, ze kterého vytáhl šedé tepláky. „Na, tady máš," podal mi je.

„Děkuju."

„Sejdeme se ve společence?"

„Dobře." Ještě chvíli jsem tam trapně stála, protože sem nevěděla, co mám dělat. Mám ještě něco říct, nebo mu mám poděkovat?

„Tak já jdu." Přešla jsem ke dveřím, které jsem otevřela a vyšla z nich ven.

To bych nebyla já, kdybych něco nezapomněla. Zapomněla jsem si tam hůlku. Naštěstí jsem si to uvědomila hned, jak jsem vyšla ze dveří, a proto jsem bez klepání vešla zpátky do pokoje.

První, co jsem po příchodu do pokoje viděla byla Mattheova nahá hruď.

Merline. Já jsem vážně blbá.

„U Merlina, omlouvám se. Já jen, že jsem si tady zapomněla hůlku," drmolila jsem.

„Ty jsi ale tele." Zasmál se.

„Jo jo, to jsem přesně já."

„Na tady máš," podal mi mou hůlku.

„Děkuju," usmála jsem se na něj. Snažila jsem se mu dívat převážně do obličeje a přehlížet jeho jizvy. Jednou mi totiž řekl, že nemá rád, když se na něj někdo kouká s tím lítostným pohledem.

Jak říkám, snažila jsem se, ale vždy, když vidím jeho jizvy, vybaví se mi, kolik bolesti musel protrpět. Sice říká, že já se kvůli tomu trápit nemusím, jenže to nejde. Už jenom ta jeho jizva přes pravé oko mi pokaždé připomene jeho bolest, kterou velmi dobře skrývá, ale někde uvnitř rozhodně je.

„Tak já teda už půjdu. A nezapomeň, za chvíli ve společence." Naposledy jsem se na něj podívala a potom odešla z místnosti.

Už jsem byla skoro ve svým pokoji, když jsem potkala pár třeťaček, které mě nikdy neměly rády, protože jsem chodila s Theodorem a všechno celkově dohromady.