BLACKOVÁ HP/FF

[15]

Daniela

Smích mě přešel, když jsem o několik pár minut stála ve velké síni s rukou propletenou s tou Mattheovou. Byla to Millicent s Theodorem, kdo mě tak moc zneklidnili. Seděli vedle Kruvalských a s radostí si s nimi povídali.

Hledala jsem nějaké volné místo daleko od nich. To jsem však nenašla a ostatní už stejně mířili na to jediné volné místo, hned naproti Krumovy partičky. Sakra, sakra, sakra. Cítila jsem, jak se Mattheo trochu oklepal, a proto jsem ho něžně pohladila po ruce.

Přešli jsme ke stolu a posadili se naproti Krumovy partičky. K naší smůle jsme seděli ve středu naší party přímo naproti Poljakovi a ještě jednomu, jehož jméno jsem neznala, ale vypadal děsivě. Měla jsem pocit, že Mattheo neměl daleko od toho, aby na místě zkameněl. Cítila jsem, jak se mu v těle napíná každý sval. Bylo mi ho tak moc líto. Bylo mi strašně z toho, že si pohledem na ty zmrdy musel tím vším procházet znovu. Kdybych mohla, rozkřičela bych se na ně, jak je možný, že si mohli dovolit udělat něco takového někomu o tři roky mladšímu.

Při té vší zlosti jsem zapomněla myslet na to, že po mě většina lidí ve Velké síni pokukuje. Do reality mě však vrátilo až šuškání od vedlejšího stolu. Otočila jsem se za těmi zvuky a jen co mě ony dívky zpozorovaly začaly se hihňat. Byly to šesťačky z Nebelvíru.

Zkousla jsem zuby na prázdno abych se na ně nerozkřičela. Mattheo si toho všiml a pohladil mě po tváři, aby přesunul mou pozornost jinam. Zabralo to a já se mu podívala do očí. Nedalo se z nich nic vyčíst. Žádné emoce, prostě nic. Jediné, co jsem v nich viděla byl můj odraz. Přemýšlela jsem nad tím, jestli se svoje emoce naučil skrývat kvůli nim a došla jsem k závěru, že nejspíš ano.

Nemuseli jsme čekat dlouho a objevila se před námi spousta talířů s nejrůznějšími druhy jídla. Už jen podle toho, co všechno jsem viděla se mi dělalo na zvracení. Jídlo hrálo mnoha barvami. Kolikrát i takovými, u kterých mi připadalo nemožné se z tohoto jídla neotrávit.

Podívala jsem se na Matthea, který se na mě také díval, ale nic neříkal. Nejspíš mu to připadalo jako lepší možnost, než aby se díval na lidi před námi.

Nechtěla jsem to jíst, ale musela jsem sníst aspoň něco. Nemohla jsem si dovolit, aby si někdo všiml toho, že jsem nic nesnědla. Nemohla jsem si dovolit další drama. Ne po dnešním ránu.

Rozpojila jsem svoji a Mattheovu ruku a vzala jsem si do ruky lžíci, která byla ponořená v něčem, co mělo jedovatě modrou barvu. Nalila jsem si dvě lžíce do talíře a lžíci vrátila do mísy, kde se nacházel zbytek polévky. Chopila jsem se vlastní lžíce a trochu té tekutiny na ni nabrala a následně si ji nalila do úst. Měla jsem co dělat abych jedovatě modrou tekutinu spolkla a nevrátila ji do zpátky do talíře i s veškerým obsahem mého drobného žaludku. Postupně jsem si naprala další a další lžíci, které jsem jako cvičená opička nalila do úst a následně spolkla. Pokaždé jsem měla co dělat abych se na místě nepozvracela.

Když jsem tekutinu konečně snědla nabrala jsem si na talíř něco, co vypadalo jako koláč s borůvkami, ale když jsem se do něj s radostí zakousla, zjistila jsem, že to chutná úplně jinak, jako...

Nedokázala jsem přesně popsat, co to bylo za chuť, ale vím, že mi to vůbec nechutnalo. Při prvním kousnutí to nebylo tak hrozné, ale s dalším zakousnutím byla chuť nesnesitelnější. Věděla jsem, že to musím dojíst, a proto jsem kousala dál a tvářila se při tom, jak moc mi to chutná. Nevěděla jsem, jestli Mattheo mou přetvářku prokoukl, ale bylo mi to jedno. Jediné, o co mi v tu chvíli šlo bylo, abych obsah svého žaludku neposlala přímo na stůl, kde se nacházelo to různorodé jídlo.

Můj žaludek se začal vzpírat jeho plnosti. Cítila jsem, jak vypovídá službu, ale musela jsem to v sobě udržet zuby nehty. Teď jsem nemohla vstát a odejít na záchod se vyzvracet. Rozhodně ne teď, když se jídlo vytratilo ze stolů a pozornost všech se přesunula dopředu k učitelskému stolu, kde byli všichni učitelé, Ludo Pytloun a Kornelius Popletal. Nemohla jsem na sebe strhnout pozornost před těmito lidmi z ministerstva. Hlavně ne teď, když je Sirius na útěku.

Abych splynula, tak jsem otočila hlavu stejným směrem jako ostatní. Viděla jsem rozmlženě a nic jsem neslyšela kvůli tomu, jak jsem se usilovně držela abych se nepozvracela před zraky všech.

Sledovala jsem, jak Brumbál došel k ohnivému poháru, který už stál na stupínku a čekal, než bude moct vyhlásit šampiony.

Brumbál něco říkal, ale já jsem to neslyšela. Potom se mu v rukou objevil papírek a hned na to se zvedl Viktor Krum sedící naproti nám a odešel někam pryč. Brumbálovi se v rukou objevil další papírek a tentokrát se zvedla a odešla Fleur Delacourová. A napotřetí se zvedl a odešel Cedric Diggory. Myslela jsem si, že už budu moct konečně odejít, když v to se v rukou zmateného Brumbála objevil čtvrtý pergamen. Chvíli se nikdo nezvedal, když v to se najednou nejistě zvedl Potter a odešel kamsi pryč za ostatními.

Všichni byli překvapení a nadále postávali ve Velké síni, jen já jsem se co nejrychleji potom, co nás propustili zvedla a běžela na nejbližší záchody, kde jsem si vlezla do své oblíbené poslední kabinky a objala záchodovou mísu.

Nemusela jsem si ani strkat prsty do krku. Obsah svého žaludku jsem vyzvrátila okamžitě jako na zavolanou.

Když byl můj křehký žaludek opět prázdný, zhroutila jsem se vyřízeně na studené špinavé kachličky na zemi. Nebyla jsem překvapená, když se opět dostavily mé slzy a tiché vzlyky.

Netrvalo dlouho a já se ocitla v hřejivé náruči velkých rukou, které mě k sobě tiskly a hladily mě na zádech.

Mattheo.