BLACKOVÁ HP/FF

[16]

Daniela

Ležela jsem bezvládně napůl v Mattheově náruči a na studených kachličkách pokrývající záchody u velké síně. Mé tělo se otřásalo mými vzlyky, které jsem nedokázala ovládat. Nemohla jsem se nedechnout.

Začínala u mě panická ataka. Ještě před dvěma měsíci se dostávaly skoro pořád, ale od té doby, co znám Matthea jsem neměla ještě ani jednu. Nevěděla jsme, co mám dělat, protože jsem se nemohla hýbat. Byla jsem jako paralyzovaná.

Mezi vzlyky jsem lapala po dechu. Mattheova ruka se hned objevila na místě, kde se nachází srdce a začal mi hrudník masírovat. Jako by věděl, co má dělat. Jako by to někdy zažil.

„Neplakej!" Nepřestával mě hladit na zádech a tisknout mě k sobě.

„Soustřeď se na můj hlas," nařídil mi a hned pokračoval...

„Nádech. Výdech. Nádech. Výdech..." pokračoval, dokud moje panická ataka neodstoupila.

Zase mi pomohl. Zase mě zachránil.

„Můžeme jít?" zeptal se po několika uplynulých minutách a já pouze přikývla. Chtěla jsem se postavit na nohy, ale Mattheo mě nepouštěl. Stále mě držel v náruči a zvedl se se mnou na nohy. Kdybych měla víc síly, protestovala bych, ale momentálně jsem byla vyřízená, že jediné, co jsem chtěla bylo lehnou si do postele a spát. Chtěla jsem být zase doma na Grimmauldově náměstí 12. Chtěla jsem si zalézt do své teplé postele a minimálně týden z ní nevylézt. Chtěla jsem cítit vůni domova. Chtěla jsem mít možnost naposledy obejmout otce.

Moje myšlenky mě pohltily natolik, že jsem si neuvědomovala, že už nejsem na studené podlaze záchodů, ale v teplé měkké posteli. Nebyla to moje postel, ani můj pokoj. Avšak jsem to tam poznávala. Byl to pokoj, ve kterém už jsem párkrát byla. Byla to postel, ve které už jsem párkrát spala. Byl to Mattheův pokoj a taky to bylo jeho triko, do kterého se mě snažil obléknout.

Nepřítomně jsem si sundala svetr a poté i podprsenku. Neřešila jsem, že se dívá. V tuto chvíli mi to bylo jedno. Jediné, co jsem chtěla byl spánek. Nevnímala jsem, že mi podává triko a rovnou jsem si sundala i legíny. Najednou jsem se před ním ocitla pouze v růžových krajkovaných tangách, které toho moc neskrývaly. Bylo mi to však úplně jedno. Vlastně ani nevím, proč jsem si je brala. Možná jsem chtěla sladit podprsenku a kalhotky. Nebo to měl být tím, že už mi do hlavy stouplo, co se o mě říká a z těch řečí se pomalu stávala pravda?

Chtěla jsem si lehnout, když v tom mě Mattheo zastavil. „Zastav se na chvíli!" Nařídil mi a já se zastavila. Jako první mi rychle přetáhl triko přes hlavu a až potom mi pomohl prostrčit ruce rukávy.

Nevěděla jsem, co se dělo poté, protože jsem měla zbytek v mlze.