BLACKOVÁ HP/FF

[22]

Daniela

Začátek prosince s sebou přinesl i zimní počasí a s tím i spoustu sněhu. Venku byla strašná zima a foukal nepříjemně ostrý vítr a my jsme i přes to měli první hodinu venku. Byla to péče o kouzelné tvory a my se stále museli starat o ty příšerné skvořejše, kterým chtěl Hagrid vymyslet nějaký ten pelíšek. To však bylo složitý, protože sám nevěděl, co mají rádi.

„Fakt nechápu, proč vymyslel, že se budem starat zrovna o ně. Však ani on neví co s nimi." Stěžoval si Draco. Hagrida neměl nikdy rád, stejně jako skoro všichni. Avšak po té události z minulého roku, kdy ho přizabil Klofan, ho nemá rád už vůbec. Párkrát jsem se ho ptala, proč furt chodí na péči o kouzelné tvory. Na to se mi však dostalo pouze odfrknutí jako odpovědi. Jednou jsem z něj dostala částečnou odpověď jako: „Co mi zbývá." To však nebyla odpověď, kterou jsem čekala.

Hagrida nenapadlo nic lepšího než naše velice oblíbené skvorejše, kterých bylo mimochodem už pouze deset, zazimovat. Jediným háčkem bylo to, že nevěděl, jestli to mají rádi. Nevěděl o nich vůbec nic, a to byl ten problém. Jak se někdo může starat o zvíře, o kterým ví pouze to, že by mohli být nebezpeční.

S těmihle stvořeními jsem ani já ani nikdo jiný z naší party nechtěli mít nic společného, a proto nás nenapadlo nic jiného něž se před nimi schovat v Hagridově boudě, teda ne, že by to byl můj nápad. Byl to převážně Dracův nápad. My ostatní jsme se k němu pouze přidali.

Ven z chatrče jsme se vydali až poté, co jsme se ujistili, že je venku čistý vzduch a nečekají tam na nás žádný stvoření, které by nás mohla, jakkoliv pokousat nebo popálit.

Bylo to náročná hodina, ale nějakou záhadou se nám to povedlo a byl na řadě oběd. Netěšila jsem se na něj, ale bylo to lepší, něž vyučování.

Poslední dobou nemám vůbec na nic energii. Sedět v lavici, učit se, přemýšlet, dělat zápisky. Někdy mi dělá problémy dokonce i vstát z postele. Poslední dobou se po probuzení ještě válím v posteli do poslední chvíle, než už doopravdy musíme jít.

O nějaké malování se starat nemusím. Nikdy jsem se o to starat nemusela. Nebaví mě to a popravdě do ani pořádně neumím. Jediné, co zvládám je řasenka a lesk na rty. Když mě někdo někde vidí namalovanou, tak to musí být doopravdy významná situace a rozhodně to nejsem já, kdo to na mém obličeji vytvořil. Od toho mám Pansy.

I když jsem kolikrát vzhůru dřív než Mattheo, tak mě z té postele musí i tahat. Doslova tahat. Už se i párkrát stalo, že jsem byla tak bez energie, že mě musel i převlíkat.

Už si začínám připadám trapně a divím se, že se na mě Mattheo ještě nevykašlal. Celou dobu, co mě zná jsem na tom pořád špatně a pořád se o mě musí starat. Kolikrát si říkám, proč to ještě dělá. Má přeci své vlastní problémy a nepotřebuje někoho, kdo by mu přidával další problémy. Ale je pořád se mnou a pořád mě neposlal doháje.

Stará se o mě. Hezky se o mě stará a má se mnou trpělivost, za což jsme mu strašně moc vděčná. Jsem mu moc vděčná za to, že se mi snaží pomoct a že tu pro mě stále je.

Došli jsme do Velké síně, která byla již přeplněna studenty, kteří vedli konverzace, do kterých byli vášnivě ponoření a nikdo si nevšiml, že jsme tam přišli Byla jsem za to ráda, ale to, z čeho jsem se už tak moc neradovala bylo to, že jsme si museli jít sednout k našemu stolu, u kterého seděli už Kruvalští studenti. Nezbývalo nám nic jiného, než si jít zase a opět sednout na naše místa a v tichosti jíst.

Tentokrát jsem zvolila jednoduché jídlo, a to nějaký kuřecí vývar, protože jsem neměla moc hlad, ale sníst jsem něco musela. Každopádně jsme to chtěla mít co nejdříve za sebou. Chtěla jsem jít co nejdříve do pokoje a učit se. Více jsem nechtěla.

Mattheo měl nejspíš to stejné na mysli, protože měl své jídlo, co nejdříve snězené a mohli jsme jít do pokoje.

Ostatním jsme jen oznámili, že se jdeme učit a ať na nás potom počkají, než půjdou na jasnovidectví.

Už jsem ani nepočítala s tím, že pokoj, ve které se budu učit bude ten, ve kterým bych měla trávit veškerý svůj čas. Popravdě jsem ho už ani nepovažovala za svůj pokoj, protože jsem si všechny svoje věci přenesla do Mattheova pokoje. Tedy teď už do našeho pokoje. Nevím, co by na to řekl Snape, ale zatím je mu to jedno, takže to může být jedno i nám.

Sice po mě ještě někteří lidé hází zvláštní pohledy, když jdu do chlapské části než do té dívčí, ale začínám si na ně zvykat a neřešit je.

Jen, co jsme došli do pokoje se na mě Mattheo podíval se zdviženým obočím. „Snad se nechceš učit, že ne?"

„Ale ano, chci," zasmála jsem se, ale poté jsem se mu vážně podívala do očí. Mattheo protočil očima a mrskl sebou o postel.

Jemu se rozhodně učit nechtělo, ale mě ano. Potřebovala jsme si přečíst nějaké věci do starodávných run, které nás čekaly další den, jenže kdyby to byla normální hodina. Měli jsme psát překlad a já si je potřebovala zopakovat. Ne, že by se mi chtělo, musela jsem. Vytáhla jsme si tedy učebnici na runy a začala si je opakovat.

Netrvalo to ani půl hodiny a někdo mě vyrušil. Tím narušitelem byl Mattheo, který se postavil za židli, na které jsem seděla, zapřel se o ní rukama a položil si hlavu do mých vlasů.

„Heej!" zasmála jsem se.

„Co to jako děláš?" dodala jsem, když se jeho ruce přesunuly na můj zátylek a moje ramena. Nic neodpovídal, jenom tam tak stál. Neřešila jsem to, dokud si tedy nezačal rukama pomalu dělat cestu až k mému pasu. To už jsem nemohla vydržet a zeptala jsem se ho: „O co ti jde?"

Na to mi odpověděl tím, že sundal hlavu z té mé a postavil se přede mně. Podíval se na mě psíma očima a spustil: „No to víš, mohla bys zahodit tu knihu a jít se se mnou mazlit."

Vykulila jsem oči a zasmála jsem se. „Tak já tady od tebe čekám kdejaký prasárny a ty ze sebe dostaneš tohle."

Založil si ruce na prsou a podíval se na mě vážným pohledem. „Ano, a to myslím zcela vážně."

Začala jsem nevěřícně přikyvovat a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. „Tak to musí být teda vážný."

„To tedy je." Usmíval se a já ne něm viděla, že nechybí kousek a rozesměje se. Rozhodla jsem se proto tedy přilít olej do ohně.

„A co když nechci já," šibalsky jsem se na něj usmála. Věděl, že to, co říkám není pravda. Věděl, že nikdy neodmítnu objetí. Ani když se musím učit.

„Taaak,..." zamyslel se „To je mi jedno," zasmál se, protože věděl, že je v pasti.

„Víš, co je nejhorší?" zavrtěl hlavou, „Nejhorší je, že tě nemůžu odmítnout."

Postavila jsem se a udělala k němu krok, který nás dělil od sebe. Podívala jsem se mu do očí roztáhla jsem ruce od sebe. Tím jsem ho vybízela, aby mě objal.

Jakmile to udělal, tak jsem položila hlavu na jeho hrudník a poslouchala tlukot jeho srdce. Byl trochu zrychlený, ale postupně se uklidňoval.