Magie nás spojila, ať nás tedy člověk nerozdělí -HPFF

20.

Nervózně pochodoval po pokoji. Jeho kamarád ho u toho pozoroval se stejnou nervozitou. „Ani jediný dopis,“ mumlal Remus vyděšeně. „Ani jediný... Co když ho tam týrá?“ „Uklidni se trochu, tím, že budeš pochodovat sem a tam mu nepomůžeš!“ pokusil se ho zklidnit James, ale nedosáhlo to svého účinku, protože on prakticky hrůzou šílel. Vnímal, jak se i vlk znovu probouzí k životu i mimo úplněk, plný strachu. O to víc to nervovalo jeho. Jasně, věděl, že Sirius se nevrátí úplně ve stejném stavu, to by jeho matka nikdy nedovolila. Ale věřil, že se jeho druh vrátí. To se ovšem nestalo. Vlak s dětmi se vrátil už před několika hodinami. Bez Siriuse. Bez jeho největší a jediné lásky. Bez jeho druha. Bez jeho spřízněné duše. Aniž by si to uvědomil, dovolil vlkovi, aby přebral kontrolu. Cítil jen, jak se jeho tělo mění. Sotva vnímal, jak James překvapeně vyjekl. Hlavou mu na kratičký okamžik mezi obavami o Siriuse proběhla myšlenka, že takhle Jamese zabije. K překvapení jich obou se vlk nevrhl na člověka před sebou, pouze se s hlasitým kňučením schoulil do klubíčka. Remus s tím naprosto souhlasil a nechal mu nadvládu nad tělem. Sám se skryl do ticha podvědomí. Už toho na něj bylo moc.
______________________

To že jsou v pr*eli mu bylo jasné hned, jakmile se Remus proměnil. Myslel si, že to je jeho konec. Vyděšeně vyjekl, ale na víc se nezmohl. Ani na strach ze smrti. Jenže Rem se jen stočil do klubíčka a začal kňučet. To sice vypadalo dobře pro něj, ovšem jinak situace zůstala stále stejně špatná. V tomhle stavu nemohl Remus na hodiny, ani to nemohli nikomu říct, protože by ho v lepším případě strčili do klece, v horším... v horším by ho zabili. To nesměl dovolit. Musel přijít s řešením... Navíc ještě zůstával ten problém se Siriusem. Sakra! Proč se tohle stalo zrovna teď? Jako by neměl svých problémů dost! Zhluboka se nadechl a vydechl. Řešení... On nebyl nikdy typ na velké úvahy, na to měl Moonyho nebo Lily, jenže ani jeden z nich mu v tuhle chvíli nemohl pomoct. Znovu se nadechl. Prvně musel úkryt to velké chlupaté psisko, co tu leželo na zemi. Kam? Tak kam pokaždé. Do Chroptící chýše. Jak? Musí ho dostat nepozorovaně přes celou školu. Takže potřebuje použít plášť, jenže u toho musí ještě utišit kňučení. Silencio by ho mohlo stát život... „Reme,“ začal, jistý si tím, že mu muselo hrábnout, „mohl bys prosím zůstat sticha, než tě dostanu na bezpečné místo?“ Vlk se na něj podíval. V očích velikánskou bolest. Ale souhlasně kývl hlavou a ztichl. James na nic nečekal, schoval se spolu s ním pod neviditelný plášť a zamířil pod vrbu.
________________________

Už znovu si musel jít zalétat. Od toho okamžiku, kdy viděl Siriusův pohled z vlaku se nemohl zbavit pocitu viny. Tohle pokazil. A hodně. Jeho jedinou možnou cestou k útěku před tím vším se stalo létání. A tak více jak třetinu času z prázdnin strávil na koštěti. Nikoho to neudivovalo. Zápas Nebelvíru se Zmijozelem se blížil, takže všichni předpokládaly, že se jen snaží o výhru. Západ byla další věc na jeho seznamu, co ho trápí. Jak se teď s klidem mohl podívat Potterovu do očí, když mu zničil nejlepšího přítele?! Zarazil se. Tyhle myšlenky do jeho hlavy nepatřily. Byl zmijozel, ti neuvažují nad takovými prkotinami! Jenže on se toho prostě nedokázal zbavit. Nešlo to. „Sakra!!!“ zakřičel hlasitě, aby alespoň část té nahromaděné frustrace dostal ze sebe. Pomohlo to jen minimálně, ale aspoň mu to vrátilo jeho klidný výraz.
___________________________

Vnímal jen šílenou bolest. Ale i ta mu překvapivě dodávala naději. Myslel si, že ho matka zabije hned, jak je přemístila domů. Bál se, že už neuvidí svého Rema. Ona ho ovšem nezabila. Jen ho mučila. A to se dalo přežít, protože někde za tím vším zůstávala naděje, že ještě uvidí někdy Remuse, nebo alespoň to, že on zůstane v pořádku. Přes všechnu tu příšernou bolest se usmál. „Mě nezlomíš tak lehce, matko,“ prohlásil sotva slyšitelným chraplavým hlasem. „Ty!“ zařvala plná vzteku. „Za tohle zaplatíš!“ Uvítil další nával bolesti. „Teprve se ukáže, kdo tady má navrh, ty spratku, ty krvezrádce!“
____________________

Bylo to tady. Zápas se Zmijozelem. Ten, o kterém se na začátku roku  vsadil, že vyhraje. Připadalo mu to tak vzdálené. Posledních několik týdnů mu dalo zabrat. Remus se odmítal ukázat, stále zůstával v té hromadě chlupů, takže mu musel každý den nosit jídlo a nutit ho to sníst. Navíc musel stále přicházet s novými výmluvami, proč oba jeho nejlepší přátelé chybí. Vlastně ani netušil, proč měl krýt Soriusovo zmizení, jenže z pohledů učitelů pochopil, že oni vědí, jenže nemůžou nic udělat. Do toho všechno začal mít problémy se spaním. Probděl celé dlouhé noci nad úvahami, kdy se všechno tak zvrtlo. Neměl ani pořádně čas trénovat. Uvědomoval si tohle všechno. A proto věděl, že tenhle zápas nevyhraje.
_____________________

Znepokojeně sledoval svého soupeře. Nevypadal ani trochu v pořádku. Pohubl, pod očima měl černé kruhy a samotné oči postrádaly život. Pochopil, že tenhle zápas nemá šanci prohrát, stejně tak jejich sázku. Jenže ho to z nějakého důvodu dráždilo. Takhle vyhrát nechtěl! Chtěl skutečně dokázat, že se zlepšil! Jenže se ho nikdo neotal, a on nemohl dát nic najevo. Zápas začal.
__________________

Hrálo se teprve deset minut, když se objevil zlatý míček. Chytač v zeleném se za ním okamžitě pustil, ten v červeném jen vteřinou po něm. Rozdíl mezi oběma chytači se rychle zmenšoval, i přesto zmijozelský hráč zůstával v trumfu. Zbývalo jen pár centimetrů... Jeho prsty se dotkly zlatého míčku. Hned na to se ozval tupý naráz něčeho těžkého na zem. Ohlédl se. Druhý mladík ležel na zemi v bezvědomí s rukou a nohou v nepřirozené poloze. Rozhodčí zapískal konec zápasu. Zmijozel vyhrál. Jenže to nikdo neoslavoval, všichni se seběhli k tělu na zemi. Zůstal na něj dál hledět. Tohle se stát nemělo. Proč? Když se tohle stalo mě, on mě zachránil. Proč já nemohl udělat to stejné? Jsem předurčený k tomu, aby celá tahle parta zanikla? Je mou jedinou úlohou ji zničit? Nikým nezpozorován odletěl pryč od toho všeho, směrem k Chroptící chýši.
_______________________

Ahojky!
Jsem tu zas s novou kapitolou. Opět může vypadat dost temně, ale stále mírně k happy endu, nemusíte se bát. Jen jsem toho názoru, že aby to mohlo být dobré, musí to před tím být hodně zlé :D
Františka