Magie nás spojila, ať nás tedy člověk nerozdělí -HPFF

21.

Panovala hluboká noc, přesto ne všichni studenti spali. Jeden z nich měl ležet na ošetřovně ve velmi vážném stavu, ale místo toho se ploužil z Chroptící chýše zpět do hradu, protože se musel stále ještě starat o svého nyní chlupatého kamaráda, který ještě stále zůstával v Chroptící chýši. Naopak jiný student, který měl tou dobou ležet mezi zelenými závěsy hluboko v podzemí, se nacházel na cestě na ošetřovnu, kde neměl nejmenší důvod něco pohledávat.
____________________

Překvapilo ho, když uviděl mladšího chlapce. Zprvu si ho vůbec nevšimnul, teprve když došel skoro až k lůžku, které nedobrovolně obýval. “Blacku?” zašeptal, “Co tady děláš?” “Kde si byl? Nemáš náhodou ležet polomrtvý v posteli, Pottere?” odpověděl mu zmijozel otázkou. Oba mlčeli. Ani jednomu se nechtělo odpovídat, protože obě odpovědi toho prozrazovaly příliš mnoho. Nakonec první pomluvil černovlásek: “Vyhrál jsem naši sázku, tak jsem se chtěl ujistit, že z ní nevycouváš.” “Uprostřed noci?” nechápal James. Nedokázal určit, jestli za to ještě stále může otřes mozku způsobený pádem, nebo prostě jen mladíkova odpověď nedává smysl. “Jak bych asi vypadal, kdybych se tu producíroval uprostřed dne?” prohlásil povýšenecky. “Hm…” zamručel Dvanácterák. Úplně to ještě nechápal, ale už se v tom odmítal rýpat. Chtělo se mu spát. “Teď očekávám tvou odpověď,” řekl Regulus po chvíli ticha. “Nemám, co ti povědět,” odbyl ho unaveně. Posadil se na svou postel a na chvíli zavřel oči s nadějí, že nezvaný návštěvník zmizí. To se ale nestalo. “Má to něco společného s Lupinem, nemám pravdu?” zeptal se s jistotou v hlase černovlásek. Do široka otevřel oči, teprve po pár vteřinách mu došlo, že tím to celé prozradil. I tak se pokusil to zachránit vyvrknutím: „Samozřejmě, že ne!“, čímž svou zkázu dovršil.
______________________________

Cítil se za to zodpovědný. Nemusel zas tak dlouho přemýšlet, aby pochopil, že Lupin se do svého stavu (ať už byl jakýkoliv), dostal kvůli tomu, že on poslal svého bratra domů. Vlastně ho vůbec nezajímalo, že se druh jeho sourozence trápí, štvalo ho, že Potter, který malém zemřel, chodil Merlin ví kam, aby se o něj staral, místo toho, aby se postaral o sebe. Což ho ve skutečnosti taky nemělo trápit. O to víc frustrace z toho všeho cítil. „Neměl jsem nikdy psát domů,“ posteskl si nevědomky nahlas. Jenže Potter to slyšel. „Co si neměl psát?“ zeptal se ho podezřívavě nebelvír. Chvíli na něj koukal a přemýšlel, jak se dá nejrychleji dostat zpět do podzemí (přes levé schodiště v druhém patře, pokud zůstalo otočené doprava, jinak přes to prostřední a v prvním doleva). Nakonec si jen povzdechl a rukou si nezmijozelsky prohrábnul vlasy. Když už se jednou podřekl, tak jako tak by se to starší mladík dozvěděl. „Že Sirius jim celou dobu lhal,“ přiznal. Nedíval se při tom na Pottera, nepotřeboval vidět vztek v jeho očích a nenávist, ne tu školní, která se táhla generacemi, ale tu čistou nenávist proti němu. „Co přesně jsi jim napsal?“ pokračoval ve vyptávání James. „Že má svého druha, že zradil tradici,“ odpověděl odevzdaně. Věděl, že teď a tady by odpověděl na všechny otázky. Všechno ztratilo význam. Co se to s ním děje?
________________

„Tradici?“ zeptal se. Jistě, věděl, že důvod, proč své spříznění jeho přátelé tajili, byla hlavně Siriusova rodina. Jenže si myslel, že šlo jen o to, že šlo o šílence, kteří by Rema nikdy neschválili. Jenže z toho, co pochopil z bezduchých odpovědi mladého zmijozela, v tom bylo mnohem víc. „Členové rodin 28 musí ublížit svým vyvoleným tím nejhorším způsobem a pak se provdat za předem vybraného člověka, pokud nejde o již předem vybraného snoubence,“ vysvětlil mu Regulus. Jamesovi se nad tím zastavilo srdce. Znělo to opravdu strašidelně... Ale byl to vážně ten skutečný důvod?

Nevěřil, že to vážně udělal. Prozradil někomu, kdo je vlastně zradil (pokud se to tak dá brát, když byli vždycky nepřátelé), místo, kde se nacházel jeden z jeho nejlepších kamarádů a nejvíc v dost nejistém stavu. Jenže když mu Regulus řekl, že to chce napravit, uvěřil mu. Teď toho litoval, ale nemohl dělat nic jiného, než čekat na ošetřovně, než se vrátí... Vrátí se vůbec?
____________________

Jeho bloumání v temnotě přerušil jemný záchvěv povědomé magie. Věděl, že nepatří Siriusovi, ale na vlka měla podobný účinek jako ta jeho druha. Vlastně si byly dost podobné. Něco ho nahle oslepilo. Zavřel oči. Teprve po chvíli je opět otevřel. Nad ním stál Regulus Black se směsicí strachu a smutku ve tváři. „Takže ty zvěsti jsou pravdivé,“ prohlásil nakonec mladší bratr jeho druha. Nevěděl co dělat, ale podvědomě se skrčil do obrané pozice. „Klid Lupine, jsem tu, abych pomohl. Chci dostat bratra zpátky sem.“ Nevěřícně na něj hleděl. Vážně se to dělo? Tenhle chlapec svého bratra nikdy nemohl vystát, jak se stalo, že jim teď pomáhal? Byslovil svou otázku nahlas. „Způsobil jsem to,“ přiznal mu. Vlk potvrdil zavrčením v jeho nitru. Nic však neudělal, zůstal dál skrytý. „Kdy vyrážíme?“ zeptal se. „A co plán?“ „Už dneska, není času na zbyt. A plán? On se cestou objeví,“ pokrčil mladík rameny. „To nezní moc zmijozelsky.“ V odpověď dostal jen další pokrčení ramen.
______________________

Normálně se nebál. Vždyť byl hrdý nebelvír! Jenže teď seděl na něčem, co neviděl několik set metrů ned zemí. Jak se měl nebát? Stejně se musel držet mladíka před sebou, aby nespadl, tak se mohl rovnou držet o něco silněji...
Do téhle situace se dostal kvůli zmijozelské logice. Po tom, co se Regulus vrátil i s Remem zase v lidské podobě, chvíli dumali nad tím, jak se do Londýna nejlépe dostat. Letax nevlastnili, přemisťovat se nesměli a Remus neuměl dobře na koštěti. Zdálo se to jako nevýhodná situace. Jenže nakonec mladý Black přišel s šíleným nápadem, že se svezou na nějakých zvířatech, která každoročně tahají kočáry od nástupiště do hradu. Nevěděl, proč nesouhlasit, dokud nezjistil, že to, jestli je uvidí (což zjistil až uprostřed Zapovězeného lesa), nezáleží na tom, jestli to chtějí nebo ne. Tak skončil na nejbezpečnějším místě pro někoho, který zvířata jako jediný neviděl - tedy uprostřed. Remus se v Londýně nevyznal, takže před ním skončil zmijozel. A toho teď vší silou objímal ve strachu, že se nicota pod ním stane skutečnou nicotou a on skončí na zemi. Ale vlastně mu to vůbec nevadilo, to objetí bylo fajn.
__________________

Ahojky!
Stále žiju, i když se to tak nezdá. :D
Jinak se už blížíme ke konci, vidím to tak ještě na 1-2 kapitolky a epilog.
Františka