Magie nás spojila, ať nás tedy člověk nerozdělí -HPFF

16.

James se probudil dřív než ostatní, což samo o sobě bylo zvláštní, ale o to zvláštnější bylo, že se dokonce těšil na hodiny! Celé prázdniny by ho něco takového nenapadlo (ono by ho to nenapadlo ani všechny ty roky před tím, ale tak to je jasné), proto sám nerozuměl tomu, jak se to stalo. Ale nijak si nestěžoval, nepředpokládal, že u toho vydrží dlouho. Nicméně se připravil do školy, chvíli se zamyslel, jestli má zbytek vzbudit nebo ne, ale nakonec usoudil, že je přeci jen příliš brzy a že Remus se o to postará, takže se vydal rovnou na snídani.
Celá Velká síň zela prázdnotou. Nebylo se čemu divit, škola měla začínat skoro až za dvě hodiny, kdo by vstával tak brzy? Sedl si k osamělému stolu, vytáhl hůlku a poklepal na stůl. Tenhle malý trik se naučili s Poberty někdy ve čtvrtém ročníku, ovšem kvůli svým neustálým pozdním vstávání, to nijak často nevyužívali. Tento malý trik totiž zařídil, že se některý ze skřítků, který připravoval snídani objevil před vámi. Což se stalo i tentokrát.
„Pán si přeje?“ zeptala se skřítka pisklavým hlasem.
„Něco k snídani,“ odpověděl Dvanácterák mile.
„Hned to bude!“ A skřítka zmizela. Chvíli potom už mu na stole stál talíř s tousty a hrnek čaje. Spokojeně se do jídla pustil.
Už skoro dojedl, když se dveře otevřely. Dovnitř k jeho překvapení vešel Siriusův mladší bratr ve sportovním oblečení a s koštětem v ruce. Vypadal rozespale a víc nabručeněji než obvykle. Zamířil ke zmijozelskému stolu, zastavil se teprve ve chvíli, kdy si všiml, že v místnosti není sám (což mu podle Jamese došlo vážně pozdě).
„Nastala apokalypsa, či co?“ zeptal se kysele.
„Proč myslíš?“ odpověděl mu nebelvír otázkou s nevinným úsměvem. Zmijizel protočil oči. Něco si zamumlal pod vousy, James neslyšel přesně co, ale znělo to dost jako ‚nemá to cenu‘. Zašklebil se ještě víc. Když se nad tím v tu chvíli zamyslel, mladší z Blacků se za ty roky, co se znali, změnil. V tuhle chvíli mu víc připomínal Siriuse, než toho protivného zmijozelského spratka ještě z dvou let zpátky. Z nějakého důvodu se mu zachtělo zmijozela trochu otravovat. A tak vzal svůj talíř s malým zbytkem jídla a zamířil k zeleno stříbrnému stolu. Mladší chlapec ho vyjeveně pozoroval. „Zbláznil ses Pottere?“ vyjekl, když se hnědovlásek posadil naproti jeho obvyklému místu. „Ne,“ odvětil James. Při tom nenápadně znovu zaťukal hůlkou o stůl. Na talíři se mu objevilo několik dalších toustů. Regulus stal stále na stejném místě s vyděšeným pohledem. Jeho už tak obvykle světlá kůže zesvětlala ještě o několik odstínů. „Přeskočilo ti “ vydechl sotva neslyšně. Přesto se prkenně posadil na své místo. James se na něj usmál.
___________________________

Ráno se vzbudil brzy. Všichni jeho spolubydlící ještě spali, ale on už nemohl. Celou noc ho pronásledovaly noční můry, které mu zajistili velmi špatnou kvalitu spánku, takže hrozilo, že buď usne a noční můry budou pokračovat, nebo nebudou a on se nevzbudí v čas. Proto se raději rozhodl pro variantu s krátkou rozcvičkou na koštěti, během které se mohl alespoň trochu probrat.
Dveře Velke síně otvíral s tím, že tam bude sám, nečekal, že tam potká Pottere, a už vůbec ne, že se bude chovat tak divně. Proto jeho mozek nyní pracoval jen asi z třetiny, protože zbytek převařily myšlenky typu: ‚Jsem ještě na Zemi?‘ ‚To pokračují noční můry?‘ atd.. Z této příčiny také přijal bezmyšlenkovitě jeden z toustů, které mu nebelvír nabídl, načež ho začal mechanicky jíst. Byl jen se šunkou a sýrem.
„Tenhle rok budeš kapitán, že?“ zeptal se ho ten pitomý nebelvír přátelsky.
„Hm,“ přisvědčil. Stále nepřišel na to, o co staršímu chlapci jde.
„Tak se můžete začít smiřovat s porážkou,“ doporučil mu James.
„Nepřeceňuj se, Pottere,“ doporučil mu.
„Vsadíme se?“ zajiskřily Jamesovy oči radostí z nadcházející výzvy. I jeho oči zajiskřily, ovšem z jiného důvodu. Jako zmijizel byl přirozeně soutěživý a tohle poskytovalo skvělou příležitost.
„O co?“ zeptal se. Potter se zamyslel.
„Přestaneš provokovat Siriuse,“ prohlásil nakonec. Reg si nemohl pomoct, aby se v duchu nesmál nebelvírské věrnosti. On se rozhodně nehodlal vysázet pro něčí dobro.
„Proč ne, ale co když prohraješ? Já z toho nic nezískám, když se přestaneš kamarádíčkovat s mým bratrem.“ Nebelvír ho pokynutím hlavy vyzval, ať pokračuje. Zamyslel se. Ve skutečnosti ho nenapadlo, co by mohl po Potterovi chtít, všechny nápady mu připadaly nedostatečné. Nakonec se zkusil zaryskovat.
„Budeš mi dlužit jednu službu.“
Nebelvír se na chvilku zamračil, ale pak se mu na tváři usadil sebejistý výraz. Přikývl. A tak byla jejich sázka zpečetěna.
____________________

Když se Remus probral, s překvapením zjistil, že nevstával jako první. Jamesova postel zela prázdnotou, ovšem rozházené povlečení ukazovalo na Jamesovu noční přítomnost, takže se nemusel děsit, že se jeho kamarád někde ztratil, stačilo se jen bát, co ho dokázalo z postele vyhnat tak brzy. Probudil tedy Petera, který brzy zmizel na snídani. Pak zamířil k posteli svého druha. Jemně ho pohladil po vlasech. „Vstávej,“ přikázal mu mírně. Sirius cosi zamručel a přetočil se na druhou stranu. Neodpustil si krátké povzdechnutí, načež použil mnohem drastičtější metodu. Tou už svého cíle dosáhnul, černovlásek se probudil s velice nehezkými slovy mířenými k rušiteli jeho spánku. Ten s tím ovšem počítal, takže se na Tichošlápka jen pobaveně usmál.
„Co že tak z istra hned po ránu?“ utrousil- prostě mu to nedalo. Sirius odvrátil hlavu od svého vlkodlaka v uraženém gestu. Ve skutečnosti se nenaštval, jen ho bavilo jeho druha škádlit, což samozřejmě Remus věděl, ale nechal ho to dělat, protože mu to zlepšovalo náladu. Ovšem dnes se nehodlal vzdát.
„No tak si tu zůstaň, já jdu na snídani sám,“ prohlásil přehnaně vážně.
„Nechoď!“ vynekl překvapený Sirius a opjal ho rychle kolem pasu, aby mu náhodou neutekl. To Remus nečekal. Stejně tak nečekal, že ho za trest jeho přítel stáhne dolů na postel, jskmile si uvědomí, že ho oklamal.
„Siri!“ vyjekl částečně překvapeně, částečně obviňujícím hlasem. „Ano?“ zašklebil se na něj Tichošlápek s nevinnýma psíma očima. Když se do jich díval, přestalo mu na všem záležet. Místo odpovědi se jemně usmál.
„Víš, jam moc tě miluju, že jo?" zeptal se.
_________________________

Ahojky!
Další kapitola je na světě. Co na ni říkáte?
Vaše
Františka