Magie nás spojila, ať nás tedy člověk nerozdělí -HPFF

22.

Sirius ležel na zemi. Nevěděl, jak dlouho už tam tak nehnutě ležel. Měl neblahé tušení, že několik dní. Aspoň podle toho, jak velký měl hlad. Věděl, že vydrží v pohodě i dva dny, musel tedy uplynout delší čas než to. Za tu dobu se ani nenapil, ale někdo ho musel čas od času kouzlem hydratovat, protože neměl vůbec teen vysušený pocit, jako pri dehydrataci. Zrovna uvažoval o tom, jestli se má vůbec pokoušet o nějaký pohyb, když se dveře místnosti otevřely. Čekal matku, kdo jiný by za ním chodil taky, že? Proto, když nespatřili za dveřmi nic, než kus chodby, zarazilo ho to. Pár vteřin uvažoval, jestli oslepnul, zbláznil se, zemřel, nebo to byla pravda. Tiché zavrčením, sotva postřehnutelné, ho s laskavostí ujistilo o tom, že se mu to nezdá. Ten zvuk by totiž poznal kdekoliv. Vlka, jenž sídlil v jeho druhovi, a svým způsobem tím i k němu. „Reme,“ zamumlal tiše. „co tu děláš? Je to tu nebezpečné.“ V odpověď se mu dostalo odfrknutí, které sice Moonymu rozhodně nepatřilo, přesto ho znal. A to velice dobře. „Regulus?“ nedokázal tomu uvěřit. „Zmlkni pitomče, jestli nechceš, aby nás matka objevila,“ zahudral jeho mladší bratr. Ke svému překvapení ho poslechl. Z nějakého důvodu ho bratrova přítomnost ve společnosti jeho přítele neznepokojovala. „Dokážeš se sám postavit?“ zeptal se ho starostlivě vlkodlak. „Obávám se, že ne,“ přiznal popravdě. Na pár sekund spatřil zpola usekané tělo Remuse, než přes  něj přehodil neviditelný plášť a neuviděl ho celého společně se svým bratrem. „Tohle asi budu potřebovat vysvětlit...“ zamumlal, než upadl do mdlob.
_______________________

Probral se zpátky v Bradavicích ve svém pokoji. Vedle něj seděl Remus se zavřenýma očima. Bypadal unaveně, hůř než po úplňku. Z toho důvodu se rozhodl ho nebudit. Sám se cítil nejlépe za hodně dlouhou dobu. „Konečně,“ ozvalo se někde z druhé strany, než seděl jeho druh. Okamžitě poznal Jamesův hlas. „Jamesi,“ pokusil se říct, ale vyznělo z toho jen chraptění. „Jen pomalu,“ požádal ho kamarád. „Postaral ses nám o hodně starostí, teď musíš odpočívat.“ Neměl sílu se s ním dohadovat a tak znovu usnul.
____________________

Několik dní na to měl Regulus narozeniny. Ve všem tom zmatku na ně malém zapomněl. Hlavně den po tom, co se Sirius prvně probudil, byl hodně náročný. Oba bratři si museli hodně vyříkat a všichni z toho byly citově vysílení. Přesto z toho vzniklo nové silné pouto mezi oběma, minulost nechali odpočívat.
Naštěstí (nebo naneštěstí, těžko posoudit) se jednalo o  15. narozeniny, takže se připomněli sami. Ráno se Regulus probudil se stříbřitým znamením na dlani. Mělo tvar koštěte. Se stejným znamením se probudil ještě jeden mladík, o dost později a v jiném pokoji. Druhý mladík už ani nečekal, že někdy získá Spřízněnou duši, proto mu trvalo než si znamení vůbec všiml, natož aby pochopil, co znamená...
________________________

„Takže jsi to ty. Celou tu dobu, co jsem marně čekal, jsem čekal protože ti nebylo patnáct,“ prohlásil James  aby si to sám v sobě ujasnil. „Zdá se,“ přikývl Reg. Cítil se nesvůj, svým způsobem se ještě nikdy necítil tak šťastné, ale zároveň tu zůstával ten velký rozdíl mezi nimi... a jeho provinění. „Vadí ti, že jsem to já?“ zeptal se. „Ne, jsem rád. Vlastně si myslím, že jsem tě měl rád už dřív... Jakože asi někdy v průběhu naší sázky?“ vysvětlil nebelvír. „Myslím si to samé,“ souhlasil zmijozel se šťastným úsměvem. „Co víc k tomu dodat?“ zasmál se Dvanácterák. Regulus se k němu přidal.
__________________

Ahojky!
Ano, opět jsem vstala z mrtvých. Opravdu se omlouvám ze tu dlouhou dobu, škola a tak. A omlouvám se i za kvalitu téhle kapitolky, není nic moc. Původně jsem měla predstavu obrovského finále, které se ovšem někam vytratilo.... A já sem chtěla vydat kapitolu co nejdřív. Zkusím se to vynahradit v epilogu, možná ji někdy i přepíšu, ale pro teď se musíte smířit s tímhle.
Františka