ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 2

Aidan otevřel dveře ve sklepení své rezidence, a vešel dovnitř. U stěny pokoje, seděla na zemi, připoutaná řetězy žena. Samantha Morissonová. 

Její otec mu ji předhodil, jako výkupné, a on souhlasil. Hračku v podobě krásné ženy, nikdy neodmítl. 

Změřil si ji pohledem. Byla vážně nádherná. Hned když ji poprvé spatřil, zatoužil si jí podvolit.

 Jenže se mu stalo poprvé v životě, aby ho nějaká žena odmítla. 

Nazvala ho nechutným nadsamcem. Zvrhlým predátorem. Sexuálním úchylákem, a zcela ho zavrhla. Nechala se raději přivázat ve sklepení, o hladu, a o samotě.

 „Tak co?! Už jsi dostala rozum?!" zavrčel na ni, když k němu vzhlédla. Její výraz, tomu však neodpovídal.

 „Raději tu shniju, než bych se ti podvolila." Odplivla si a opřela hlavu o stěnu. 

Aidanovy zacukalo ve tváři. Přiklekl k ní, a chytil ji pod krkem. Trochu zatlačil, až zalapala po dechu.

 „Co si myslíš, kurva?! Jsi jen obyčejná děvka, a nyní jsi moje! Ať se ti to líbí, nebo ne!" cedil skrz zuby, dívajíc se do jejího obličeje.

 Měl na ní takový vztek. Něco takového, se mu stalo poprvé v životě. Ještě nikdy, se mu žádná žena, tak nevzpouzela. 

Po několika dlouhých vteřinách, kdy se musel držet, aby nepřitlačil na její ohryzek ještě více, ji naštvaně pustil a vyskočil na nohy. 

„Jak chceš!" zavrčel, „však ty dostaneš rozum. A jestli ne, chcípneš tu hlady!" Zuřivě zabouchl dveře a vyběhl schody do obytné části domu. 

Vběhl do obývacího pokoje, a nalil si skleničku whisky. Následně druhou a třetí. 

„Budete večeřet, pane?" ozval se hlas jeho služebné, za jeho zády. 

„Večeřet?!"vykřikl naštvaně, ale vzápětí, se nadechl, „ne, Matyldo. Promiň, ale dnes nemám hlad." Řekl již mírným hlasem. Na ní jedinou, nikdy nechtěl být hrubý. 

Matylda, byla starší dáma, sloužící v jejich domě snad od nepaměti. Byla to jeho chůva. Ona ho vychovala, když jeho otec ovdověl. A byla vlastně jediná, koho měl. Kromě svého osobního strážce, bodyguárda a přítele z dětství, Dylena. 

„Chléb a vodu," řekl najednou, a Matylda udiveně zamrkala, „prosím." 

Když Matylda odběhla, kopl do sebe ještě jednu skleničku. Měl by ji nechat zhebnout, a nestarat se o ni. Měl by ji vážně nechat chcípnout hlady. Ale nedokázal na ni přestat myslet.

 Když mu Matylda podala džbán vody a chléb, vyrazil zpátky do suterénu. 

Byl naštvaný sám na sebe, když sahal na kliku. Však normálně, by mu bylo úplně fuk, co s ní je. Nechal by ji svému sudu, a bylo by vymalováno. 

Takových jako je ona, může mít kolik se mu zachce. Může mít každou, na jakou si ukáže. A snad právě proto, že ji, mít nemůže, nedokázal se jí zbavit.

 Překvapeně vzhlédla, když vstoupil dovnitř, ale neřekla nic.

 Položil před ní džbán vody a chléb, a zamračil se. Chtěl ji ještě něco pěkně od plic říci, ale pevně semkl čelisti, a otočil se k odchodu. 

„Nechci od tebe nic!" uslyšel její hlas za svými zády, „přeji si jen jediné! Abys zhebnul, ty jeden odpornej maniaku!" 

Aidan chvíli stál, aniž by se k ní otočil. Pevně semkl ruce v pěst, až se mu nehty zařízly do kůže. Pak beze slova vkročil do dveří, a zabouchl za sebou dveře.